Článek
Studovala jste romistiku. Jak jste se k ní dostala?
Ve čtvrťáku na gymplu jsem potkala Milenu Hübschmannovou, která ji vyučovala, takže na základě osobního okouzlení. Druhým důvodem bylo, že jsem chodila na gymnázium v Grenoblu a žila ve čtvrti, kde bydleli jenom přistěhovalci. Francouzská zkušenost mě ovlivnila možná víc než rodinné zázemí. Začala jsem se věnovat tématům jinakosti a vyloučení. Další mi přináší život: porody, školství, feminismus, sociálno obecně. Zajímají mě věci na okraji.
S Romy se u nás pojí řada mediálních stereotypů. Co je podle vás charakterizuje?
Promítá se do nich strach a neznalost a často si také protiřečí. Jednu dobu jsem pracovala v redakci serveru Romea.cz. K mé práci patřilo ověřovat zprávy jiných médií, které se týkaly Romů. Vždycky jsem musela dohledat, co se skutečně stalo. Třeba vyšla zpráva: Romové zničili večerku. Když jsem kontaktovala policii, ukázalo se, že se dostali do sporu a rozbili dvě láhve.
Podobných případů jsem řešila mraky. Možná si vybavíte případ romského pokladníka, který údajně založil politickou stranu, vybral stranickou kasu a utekl. Žádný takový pokladník nikdy neexistoval, žádnou stranu nezaložil a s žádnými penězi neutekl. Zprávu si od A do Z vymyslely Parlamentní listy, od kterých ji bez ověření převzali další.
Z médií spousta lidí nabude dojmu, že Romové dennodenně přepadávají nebožáky na ulicích. A právě to je paradoxně důvodem, že vzrůstá počet lidí, kteří si romské útoky vymýšlejí. Dostanou se do nějaké nepříjemné situace, kterou potřebují vysvětlit, a přepadení Romy považují za nejvěrohodnější scénář. Jako ten středoškolák z Břeclavi, který frajeřil na zábradlí, spadl a natrhl si ledvinu, a protože se bál přiznat se matce, svedl to na Romy.
Manipulují novináři?
Manipulace musí být záměrná a já si nemyslím, že zprávy podobného typu vznikají vždy na vědomé úrovni. Přesto mohou novináři svými šťavnatými titulky přispět k tomu, že vztah mezi Čechy a Romy vygraduje negativním směrem. Spolu s ekonomickou krizí a sociální nerovností roste naštvanost lidí a Romové se stávají jakýmsi katalyzátorem. Bojím se toho, co může přijít. Je jasné, že příčinou nebudou novinové články, ale mediální obraz k tomu všemu bohužel přispívá.
Jsou Češi schopni odlišit mediální realitu od skutečnosti?
Myslím, že naprostá většina ne, ale zároveň věřím, že kdyby se na školách vyhradilo pár hodin analýze textů, tak by toho schopni byli. Jak lehce to jde, jsem viděla na semináři na jedné letní škole. Tématem byly odborové demonstrace. Mladí lidé, a nebyli to žádní fanoušci odborů, nejdřív absolvovali teoretickou část a pak dostali výstřižky novin, ve kterých měli odhalovat různé typy manipulace. Bylo překvapivé, kolik toho našli. Třeba souvislost s počasím: bylo hezky, a tak si „odboráři vyjeli na výlet do Prahy“. Od začátku do konce bylo vidět, že autor zprávy je naštvaný, že se sjeli, že odboráře nesnáší, že je považuje za vyžírky, že jsou podle něj neautentičtí, protože přijeli společným autobusem. Ale už nedošlo na to, co požadují. Dozvíte se, že proběhla demonstrace, kolik přijelo lidí a že se pak jedly párky a šlo se nakupovat. Celé to zůstane na povrchu – nezjistíte nic o tom, jak se lidem v regionech žije, že jim zrušili školy, nemocnice, že spoje nejezdí, že zavírají další závod…
Jedna z nejhorších mediálních manipulací se týkala nedávných nepokojů na Šluknovsku. Média je prezentovala jako romský problém. Což sice byl, ale ne pouze a také ne hlavně. Demonstrace trvaly dejme tomu tři hodiny, z nich se dvě minuty křičelo „Cikáni do práce“. A tyhle dvě minuty běžely v České televizi. Přitom lidé protestovali proti české vládě, proti místnímu zastupitelstvu, protože je v kraji nezaměstnanost, proti korupci… Ale pro novináře Češi demonstrovali proti nepřizpůsobivým. Já na těch demonstracích byla a zajímalo by mě, proč se média nevěnovala například ekonomickým rozdílům mezi Prahou a zbytkem republiky, proč nikoho nezajímalo, že jsou demonstranti naštvaní z nějakého reálného a konkrétního důvodu. Chápu, že se do toho z teplého newsroomu nikomu nechce, ale pak to vypadá, že ve Šluknově žijí hlavně rasisti.
A jsou Češi rasisti?
Ne. To bych takhle nikdy neřekla. Už jen proto, že je to paušalizace, na které je rasismus založený. Dá se ale říct, že Česi a Romové žijí podivuhodně odděleně. Nesetkávají se ve školách, v práci, takže je tady velký prostor pro vytváření fantastických představ o tom, jací jsou ti druzí. Když jsou Češi celkově naštvaní, už se jim nechce mezi Romy rozlišovat, chtějí si jen vybít vztek. To se ukázalo třeba právě ve Šluknově, když jsem se bavila s účastníky demonstrací. Po chvíli sami řekli, že jim vlastně nevadí všichni Romové. Stačilo chvilku poslouchat a nepoučovat je o jejich „rasismu“.
Máte osobní zkušenost s nepřijetím? A pokud ano, souvisí s ní váš aktivismus, zájem o okraj, možná potřeba pomáhat?
Nepovažuju se za aktivistku, ani nevím, jak by měl můj aktivismus vypadat. A vůbec nemám potřebu pomáhat. S tím mým zájmem o okraj se mi samozřejmě stává, že mě občas někdo o pomoc požádá, a pak se snažím vyhovět. Co mám taky jiného dělat, že. Na okraji jsem se narodila. Cítila jsem, že pocházím z jiného prostředí než třeba mí spolužáci, že nemůžu o některých věcech ani mluvit, protože by mi nerozuměli. Když jsem jim třeba na základce řekla, že rodiče byli ve vězení, mysleli si, že museli udělat něco špatného a že bych se měla stydět. Vysvětlit, že se nestydím, jsem asi úplně nedokázala. Podobně na okraji jsem se pak cítila po převratu, když se postupně ze všech stávali pravičáci. A ve škole se mi dokonce smáli, že je můj táta komunista. Ale vždycky se našel někdo, s kým jsem si rozuměla, takže to zas nebylo takové drama.
Jako „aktivistku“ vás vyobrazil například nedávný dokument Davida Vondráčka Rozhořčené 2012. Proč se vám nelíbil?
Zdálo se mi, že úhel podhledu, který režisér zvolil, sledoval jasný cíl. Ukázat, že se protagonistky veřejně angažují, protože mají nějaký problém. Ale je možné, že jsem jako přímá aktérka příliš zaujatá a hrabu se v detailech. Reakce na Rozhořčené jsou totiž velice různorodé a mnoho jich je pozitivních.
Sama zosobňujete dva jakoby protichůdné stereotypy: mladou matku čtyř dětí a zároveň radikální feministku. Setkáváte se s genderovými předsudky?
Opravdu často. Třeba mí synové zjistili až ve školce, že růžová je pro holky. Není pravda, že růžovou milují holčičky. Milují ji všechny děti, jen klukům se vysvětlí, že se jim líbit nemá. Můj dnes osmiletý syn chodil jednu dobu v růžové od hlavy k patě, včetně čepice. No, ve školce mu to spolužáci vysvětlili. Další oblíbený stereotyp je, že kluci nepláčou. Taková blbost. Dítě, které nikdy nepláče, je zralé pro psychiatra.
Jsem v podstatě velice konzervativní. Nelíbí se mi hormonální antikoncepce, potraty, adopce. Dítě není balík, který lze libovolně přesouvat, a myslím, že je nutné snažit se udržet ho v původní rodině, i protože vlastní rodina má nějaký kulturní význam. Možná nejen kulturní.
I proto si myslím, že umělé oplodnění nemá být anonymní, aby dítě mohlo později vyhledat biologického rodiče. Zároveň chápu, že není možné zakázat potraty, ale ženy, které na něj jdou, by měly vědět, jaké důsledky může mít. Taky chápu, že i když je hormonální antikoncepce šajz pro tělo i přírodu, vždycky ji budou některé ženy potřebovat. Vím, že adopce byly, jsou a budou a je mi jasné, že v některých případech je to to nejlepší možné řešení. Pro své konzervativní postoje hledám liberální východiska.
Když se vrátíme k negativnímu obrazu odborů, ani to není novinářská manipulace?
Někteří určitě manipulují záměrně, ale v naprosté většině případů se jedná o neschopnost sebeanalýzy a odstupu. Autoři jsou opravdu přesvědčení, že podávají objektivní informace, nemyslím, že chtějí odbory záměrně poškodit a zadupat. Spíš bojují s vlastním odporem, protože je mají spojené s minulostí.
Jiná věc je, že odborářská rétorika nevzbuzuje zrovna automatické sympatie. Já jsem odborům velice nakloněna, ale když vidím, že už v prvním kole podporovaly Miloše Zemana, říkám si, že s levicí evropského střihu nemají mnoho společného. Nemají šarm. Je pravda, že pokud už ho někdo zleva má, tak si na něm média najdou nějakou vadu, vemte si Vladimíra Špidlu. Kdyby byl pravičák, označí média fakt, že nemá zálibu ve značkových oblecích, za skromnost. Ale myslím si, že tuto nerovnováhu novináři vnímají, většina z nich chce být spravedlivá a snaží se svou práci dělat dobře. Jen si některé věci ještě nezpracovali, točí se v antikomunismu a je pro ně velice těžké ho překročit.
