Náhody musíš hledat. Fotograf Jaroslav Kučera o srpnu 1969 i smutné Radaně ze Střešovic

Hlavně je třeba říct, co tomu předcházelo. Nejdřív tě chytnou na Václaváku s foťákem a batůžkem a vedou tě k antonu. Vtom k tobě přiskočí „kožený čert“, jak se říkávalo tajným, kteří chodili v koženém kabátu, a začne na toho tvého policajta řvát, jak to, že ti nezkroutil ruce. A stříkne ti slzný plyn do obličeje. Když se anton naplní, odvezou vás všechny do Krakovské, kde je připravená ulička z policajtů, kteří tě začnou řezat. Aty běžíš tou uličkou a přeskakuješ ležící, které nejspíš ukopou.

Nevím, někteří už se nehýbali. Dostal jsem ránu do zátylku, ale naštěstí jsem se stihl chytit kluka přede mnou a ten mě tou uličkou odtáhl do prvního patra. Tím mě zachránil.

Pak tě narvou do místnosti, kde jsou desítky lidí a kde se nedá dýchat. Nějaký Ital řve: Mamma mia, Italiano! Všichni jsou zmlácený. Hodiny čekáš, kdy tě pustí. Místo toho tě vkopnou do izolované místnosti se zakrvácenými stěnami, kde tě začnou znovu mlátit a kopat, čemuž říkají výslech. Zabavili mi exponovaný film a ten, co jsem měl ve foťáku, jsem musel osvítit.

Poté přišla na řadu znovu ulička, běžíš někam nahoru a tam v podkroví posedává spousta lidí na trámech a mezi nimi běhá šílený policajt. Moc si z toho místa nepamatuju, jenom že se jeden zadržený podělal, pomočil a zbláznil. Ty vykulené oči! Oni do něj mlátili a jemu už to bylo jedno. Byl tam strašný smrad. O půlnoci opět uličkou těch několik pater dolů, do autobusu a jede se na Pankrác, kde je připravena další ulička, tentokrát z bachařů. Tenkrát se ale stalo něco zvláštního. Když ti bachaři viděli, jak z toho autobusu lezeme polomrtví, neuhodil nás ani jeden.

Mezitím byl odhlasován zákon se zpětnou platností, který nám prodlužoval vyšetřovací vazbu na tři týdny. Dvanáct nás zavřeli do cely pro tři a přidělili nám čísla. Byl jsem 2126, to do smrti nezapomenu. Stejně jako noční výslechy.

Tajně jsme si vyrobili karty z toaletního papíru, šachy z chleba, naučili se vězeňské písničky od jakéhosi Karla Lichtenberga, údajně šlechtického potomka, který už měl nějaké zkušenosti. Oknem jsme na tkaničkách od bot posílali takzvaného koně vězňům, kteří pracovali dole na dvoře – takhle se nakupovalo. Třeba za hodinky sis koupil tabák. Já naštěstí nekouřil, ale poslal jsem tak mámě dopis, který opravdu došel.

Nejhorší byla samotka, když ostatní rozstrkali jinam. Z toho jsem byl psychicky na dně. V jednu chvíli mě museli dozorci bafnout za flígr, už už jsem se vrhal dolů z ochozu. No hnus. Ale potkal jsem tam i bezvadný lidi. Třeba ti první vyšetřovatelé, ještě dubčekovci, se mi upřímně snažili pomoct. Stejně jako místní lékařka Pakostová.

Pustili mě po dvaadvaceti dnech. Pamatuju si, že se mnou šla ven jedna kočka. Jak jsem tam stál s rukama nad hlavou, tak jsem po ní pořád koukal a říkal si: Za tou jdu jak chrt! A ona se koukala taky. Domů jsem ale nakonec jel s tátou.

U soudu mě nejdřív osvobodili, až napodruhé padl ten absurdní rozsudek: buď jít natvrdo sedět, nebo zaplatit tisíc korun pokutu. O rok později mi trest vymazali z rejstříku.

Takhle dobře to dopadlo i díky policistovi, který mě zatýkal. Po tom zákroku od policie znechuceně odešel a odmítl proti mně svědčit. Nakonec jsem si ještě došel na soud, jestli by mi nevrátili ten zabavený film. A oni mi ho skutečně vydali. Byla na něm ta známá fotka kamelota, co měl přes obličej hadr kvůli slznému plynu.

Ještě jednou si mě pod záminkou dopravního přestupku pozvali na Karlák na výslech. Když mi to došlo, normálně jsem odešel a na další předvolání už nereagoval. Pokud člověk vytrval, nezmohli nic. Byl jsem na volné noze, nešlo mě tak snadno vydírat. Možná jsem měl i trochu kliku.

Nafotil jsem v životě jen asi tři reportáže tohoto druhu. Nejslavnější fotografie je z roku 1989, jak se v Laterně magice objímají Dubček s Havlem. Když v tom žijete, tyhle události fotit musíte. To pak vyjdou do ulic i ti, co jinak v ateliéru fotí akty. Chtějí to zažít a zdokumentovat. Ale jako profesi bych to dělat nechtěl.

To je fakt. Původně mě oslovil Pepa Ptáček, že jedna slavná americká agentura nabízí 5000 korun, když si jako fotograf stoupneš na jimi určené místo a večer jim pak všechno, cos nafotil, odevzdáš. Prodáš duši. To se mi nechtělo, odmítnul jsem a chodil jsem si, kam jsem chtěl. I díky tomu jsem následně získal za fotku anarchisty na Czech Press Photo hlavní cenu.

Potkal jsem ji v ten den. Taky mě samozřejmě fascinovala. Myslím, že trochu mrholilo. Bylo to přízračné: černé vlasy, černé oči, černý kabát, do toho depresivní ulice, která všechno ještě umocnila. A zároveň v tom byla zvláštní romantika, trochu podobná tomu, co tehdy dělala skupina Epos z Brna. Ale oni si to všechno vymýšleli, kdežto tohle byl řekněme sociální portrét, byť do jisté míry aranžovaný. Později jsem ji ještě fotil na kolejích a s deštníkem, ale to už nebylo ono.

A má to ještě pokračování. Ona to řekla doma. A já dostal „předvolání“ k tatínkovi, abych mu vysvětlil, co jsem zač. Holce bylo podle mého maximálně patnáct. Tak jsem k nim přišel a ukázalo se, že tatínek dělá vyšetřovatele na vnitru. To bylo v roce 1971. Právník, vysoký statný chlap. Maminka zase pracovala na ministerstvu národní obrany a měla doma pistoli značky Nagant. Naštěstí jsme se s tatínkem skamarádili.

Celý život se snažím vidět na lidech to lepší, mám to v povaze. Ostatně tenhle vyšetřovatel byl taky nakonec z vnitra vyhozen. Za normalizace jsem za ním jezdil na chalupu do bývalých Sudet. Nepřátel opravdu moc nemám. S někým jsem se třeba nepohodl, ale po čase to zase vyprchalo. Možná vraha bych nesnesl, ale kdo ví…

Vlastně jednou jsem měl možnost fotografovat ve věznici, v roce 2004, skamarádil jsem se s tehdejší generální ředitelkou Vězeňské služby paní Meclovou. Jeden vychovatel mě pustil do cely, kde byli čtyři vrazi. Dva z nich v tom vězení umlátili židlemi jiného vraha, co tam všechny terorizoval. Bachaři mi následně potvrdili, jak si díky tomu všichni oddechli. Ti dva za to dostali dvacet let navrch. Na každém příběhu prostě musíš najít nějaký lidský rozměr, pokud je to aspoň trochu možné.

Zajímala mě příhraniční prostituce, v Sudetech hojně rozšířená, a tak jsem se prostě zeptal první prostitutky, která byla ochotná se se mnou bavit, kdo ji pase. Když mi řekla, že Benzín, tenhleten Rom, tak jsem za ním šel a začali jsme se bavit. Nějakou dobu jsem s ním dokonce chodil do posilovny.

Prvek náhody je někdy klíčový. Třeba fotografie paní Kočičkové a pejsků vznikla ve fotografické dílně s tématem Rodina, kterou pořádal Zbyněk Illek, galerista z Chebu. Jindra Štreit večer přišel do hotelu a že prý má nafotografovaných dvacet rodin. Já neměl nic. Nic mě nenapadlo. Celou dobu jsem seděl na klandru a kecal s místníma klukama. A ti desetiletí mrňousové mi pak zničehonic prozradili, že tam někde žije jistá paní Kočičková a že chová hodně psů. Byla to klika, ale takové náhody mít musíš. A když je nemáš, musíš je hledat.

Jak říkal Sudek, fotka musí mít koule, přesah. Musí mít duši… Předpokladem je skvělá kompozice a pokud možno perfektní světlo – ale hlavní je obsah. Emoce, výraz, nálada, možná tajemství a někdy i poezie. Je to jako dokonalá hudba, kolem které by se nemělo moc kecat. K tomu jsou teoretici. Vlastně mě docela štve, že nás nutíte o tom mluvit. Já bych nejradši mlčel a vedl tiché dialogy.

Především chystám výstavní přestávku. Teď těch výstav bylo pět za sebou během několika málo měsíců a tudy cesta nevede. To bych musel přestat fotografovat. Chci se vrátit do pohraničí, minimálně se do něj jet podívat. A pokud tam ještě najdu aspoň nějaký genius loci, budu možná i fotit.

Rozhovor je třetím dílem salonního seriálu Igora Malijevského, který postupně představuje významné české fotografy a fotografky dneška.