Nadřazenost vždycky začíná v lidském srdci. Zuzana Kultánová nad románem Abdulrazaka Gurnaha

„Ráj“ má v Gurnahově textu několik významů: od biblického až po hledání vlastního domova a kořenů ve světě, který je neustále kolonizován. Vytržení z kořenů přitom vychází ze zkušenosti samotného spisovatele, který ve dvaceti letech během zanzibarské revoluce emigroval do Británie. Profesor angličtiny a postkoloniální literatury na Kentské univerzitě, jehož rodným jazykem je svahilština, se k tomuto tématu vrací ve všech svých knihách. Teprve Ráj (přeložila Petra Nagyová, Prostor 2023), tento postkoloniální Bildungsroman, ho však proslavil.

Příběh nás zavádí do východní Afriky začátku 20. století, hrdinou je dvanáctiletý Júsuf, kterého prodá zadlužený otec do otroctví. Po odchodu z rodné vsi k bohatému arabskému kupci, strýci Azízovi, se Júsuf postupně promění z naivního chlapce v mladého muže, který má možnost nahlédnout do světa, jenž je bezohledně vytěžován. Ukáže se, že kupec Azíz je vším možným, jen ne tím navoněným hodným strýčkem, který mu dával vždycky celý desetník.

Gurnah se věrně drží osy příběhu biblického Josefa, kterého sice do otroctví prodali závistiví bratři, ale jinak se nobelistova verze ničím nevymyká a zpracování vlastně není nijak originální. Naopak někdy je biblická osa až příliš návodná a symbolika trochu naivní. Stejně jako Josef má náš hrdina prorocké sny a v dospělosti se ho pokusí svést bohatá žena.

Zásadní roli ovšem v knize hraje putování do vnitrozemí za obchodem a zjištění, že žádný ráj, alespoň na zemi, neexistuje, a i kdyby měl prostou podobu vlastního domova, tak ho mezitím obsadili jiní, rychlejší, obratnější a dravější, kteří jej dokážou zobchodovat.

Ačkoli by se to nabízelo, kupodivu to nejsou pouze bílí Evropané, ale i Arabové. V tom je kniha invenční a tvůrčí; západní čtenář, který má povětšinou dost zkreslené představy o situaci na černém kontinentu, tu nahlédne věci novýma očima.

„Gurnah se vypořádává s problémem, jak psát o světě, který byl Evropany vyhlazen, a zároveň tento svět neidealizovat. Současně se pozastavuje nad všudypřítomnou představou, že předtím, než Evropané kontinent zpustošili, bylo v Africe vše v míru a harmonii,“ vysvětluje v doslovu Alena Dvořáková. A dodává, že Arabové unášeli pětileté děti dávno předtím, než si na černý kontinent začaly brousit zuby západní mocnosti.

Ráj je tak knihou, která nepředkládá černobílý svět se sympatickým hrdinou (Jusúf se, když dojde na lámání chleba, nezachová zrovna příkladně), kdy ze sebe pohodlně sejmete pocit viny a zodpovědnosti, protože vám někdo jiný přesně popíše, kde leží zlo a jaká postava si zaslouží odplivnutí. Jedná se o mnohovrstevnaté dílo, které více než o čemkoli jiném vypovídá o univerzálním lidském sklonu drancovat, plenit.

Putování za obchodem do vnitrozemí, jehož se Júsuf zúčastní, zachycuje fungování lidských hierarchií i to, kdo je ve skutečnosti udržuje při životě. Členové výpravy si zároveň neustále vyprávějí mýty, báje a pohádky. Autor zdatně používá různé jazykové vrstvy a jazyk je zde zároveň spolutvůrcem charakterů. Gurnah díky tomu zachytil etnickou, jazykovou i náboženskou různorodost afrického východu a knížka kromě jiného přináší mimořádný vhled do zvyků původního obyvatelstva i obchodníků.

Přestože českému čtenáři mohou některé nuance, například kritické odkazy k jiným africkým spisovatelům, unikat, Ráj přináší naprosto čitelné poselství: nadřazenost vždycky začíná v lidském srdci. Pak už stačí mít nohsledy, správné náboženství a úspěšné tažení může začít.

Nadřazeným pak není jen německý kolonista, ale i Afričan z města, který pohrdá obyvateli žijícími tradičním způsobem. Sympatické však je, že i divoch, co věří v duchy a démony, se dokáže zmobilizovat a občas zasadit silnějšímu ránu, jako se to stalo zkušenému kupci Azízovi. Ten měnil doslova zlato v hřebíky, aby mohl projít přes území pod správou „divochů“, ale tentokrát se přepočítal.

Krom toho si můžete užít i Júsufovy první lásky a jedno už naznačené tajemství: návštěvu tajemného domu s „bláznivou paní“. Gurnah se zde drží příběhu o paní Putifarové, která se neúspěšně pokusila svést biblického Josefa.

V Ráji si nešťastná Azízova manželka usmyslí, že krásný chlapec Júsuf dokáže vyléčit její nemoc, jakousi skvrnu, která má až symbolický rozměr. Dala by se interpretovat tak, že ukazuje na ženinu participaci na obchodu (nejen) s lidmi.

Proč ale takovou skvrnu nemá Azíz a proč je jeho žena, která je spíše nešťastná než bláznivá, vykreslena tak přísně? Jako by na „paní“ padala větší vina.

Tento náhled do tradičního patriarchálního světa je do jisté míry mrazivý a je škoda, že zde ženský svět zůstává skrytý jako za zdmi nějakého paláce z Tisíce a jedné noci. Pod povrchem je možná nechtěně zobrazena jedna z dalších podob nesvobody. Nemusí jít jen o koupeného otroka, který nakonec, když mu je vrácena svoboda, řekne, že o ni ve skutečnosti nikdy nepřišel, protože koupit druhého člověka nejde.