Článek
Kundera oslavuje bezvýznamné ve dvou rovinách, které se prolínají podstatnou částí jeho celoživotního díla – v erotice a v politice. Román začíná erotickou úvahou nad pramenem ženské svůdnosti. Jedna z postav románu vybavuje adoraci různých části ženského těla dalekosáhlými kulturními a psychologickými významy: stehna odkazují k romantickému kouzlu nepřístupného, hýždě k brutální přímočarosti a ňadra k posvátnému ženství. Je však s rozumem v koncích, když se rozhlédne kolem sebe a pozoruje dívky svádějící odhalenými bříšky. Pupíku, který se mu stává symbolem nové epochy, žádný podobný význam dát nedokáže.
Bezvýznamnost zde triumfuje i v mužském svádění. V románu se objevují dva svůdci s odlišnými strategiemi, říkejme jim Narcis a Tlachal. Narcis je středem pozornosti, oslovuje společnost brilantními vtipy, jimiž současně dává najevo, že je vždy alespoň o krok napřed před svými posluchači a posluchačkami. Tlachala si naopak nikdo téměř nevšimne, pronáší banality, které nic neznamenají, ale příjemně se poslouchají. Svým nezávazným tlacháním slaví úspěch. Ženy se necítí nuceny soutěžit s ním ve vtipu, necítí se nuceny vůbec k ničemu, a právě proto se mu vzdávají. Významné svazuje, bezvýznamné osvobozuje. Pupík a Tlachal vyjadřují triumf erotické bezvýznamnosti.
Ústřední postavou politické roviny románu je Stalin. Vstupuje do něj nejprve nepřímo jako historická postava, o níž si Kunderovi hrdinové povídají. Rozebírají Stalinovu historku o lovu na koroptve a jeho trýznění Kalinina. Oba příběhy ukazují jinou tvář bezvýznamnosti. Během pitek se svými nejvěrnějšími dával Stalin k dobrému příhodu o tom, jak se kdysi vypravil na lov. Když po delší cestě narazil na strom obsazený koroptvemi, zjistil, že ptáků je více, než má nábojů. Proto nejprve postřílel, nač mu náboje stačily, pak se vydal domů doplnit munici, aby se vrátil a dostřílel zbývající koroptve, které se mezitím ani nehnuly. Stalinovi kumpáni se neodvážili odporovat, ale když se domnívali, že jsou sami, rozčilovali se, proč jim vůdce nutí podobné výmysly. Stalin jim tajně naslouchal a bavil se.
Kunderovi hrdinové si kladou otázku, jak je možné, že Stalinovi kumpáni nepochopili, že vůdce s nimi prostě žertuje a že se jednoduše nezasmáli. Nepochopení podstaty žertu, spočívající v hledání významu i tam, kde má místo jen smích, se pak Kunderovým hrdinům jeví jako charakteristika krutého historického období bez smíchu. Okolí Stalina se nemohlo oddat jeho osvobozující bezvýznamnosti, protože přikládalo vážný význam úplně všemu.
Na druhou stranu román nerozvíjí jinou možnou interpretaci. Kumpáni se mohli rozčílit, právě proto že význam Stalinova žertu našli a pochopili. Příběh z lovu je poměrně výstižná metafora způsobu, jakým se generalissimus vypořádával s členy svého politbyra. Tou historkou se mohl docela dobře vysmívat svým kumpánům, když je srovnával s koroptvemi trpělivě čekajícími na popravu. Jejich utajovaný hněv lze vykládat jako odmítnutí role koroptví, k níž byli tak jako tak odsouzeni.
Úvahy a pocity kumpánů však mohou být vedlejší, hlavní postavou je sám Stalin – velký mistr bezvýznamnosti. Jako by se mu z vrcholu mocenské hierarchie svět stával nicotným a on si s ním prostě jen tak hrál. Stejně jako si hrál s Kalininem, vysokým ústavním představitelem, ale současně asi nejméně politicky významným členem svého kroužku. Stalin trýznil Kalininovu zvětšenou prostatu. Bavil se tím, že mu během pitek nedovoloval odcházet od stolu a nešťastný Kalinin se pomočoval. Kalininovo utrpení však neuspokojovalo pouze Stalinovu škodolibost. Jedna z Kunderových postav v něm odhaluje jiskřičky soucitu a lidskosti, jichž se diktátorovi jinak příliš nedostávalo. Krutý původce ohromných útrap desítek miliónů vnímal drobné lidské utrpení svého nohsleda, byť byl tohoto utrpení sám strůjcem. A právě proto prý pojmenoval po jinak bezvýznamném Kalininovi Kantovo město Königsberg. Město největšího německého filosofa se stalo městem bezvýznamného a týraného prostatika. Přejmenovat Königsberg na Kaliningrad znamená přemazat Kanta Kalininem a dát vyniknout bezvýznamnému nad významným.
Lidskost této bezvýznamnosti je vrtošivou lidskostí Stalinova soucitu s obětí jeho hrátek srovnatelnou s „lidskostí“ císaře Caliguly hledajícího pro svého oblíbeného koně úřad konzula. Tak jako Stalin žertuje na účet kumpánů a Kalinina, tak i Kundera možná žertuje se čtenářem, když mu navrhuje, aby se podíval na Stalinovy vtípky jako na výraz jeho lidskosti. Pokud by ho čtenář chtěl vzít za slovo, může se Kundera usmát a připomenout mu, že by neměl přetěžovat Slavnost bezvýznamnosti nějakými dalekosáhlými významy.
Lidskost bezvýznamnosti ve Stalinově podání však nezůstává jenom žertem. Nabývá na významu, když se v románu Stalin mění v jednající postavu, která vstupuje přímo do děje. Objevuje se nejprve v jakémsi metafyzickém kontextu, v němž vysvětluje svým kumpánům Schopenhauera. Poučuje je, že svět stojí pouze na představě podložené vůlí, což v jeho pojetí znamená napnout všechny síly a prostředky k tomu, aby světu vtiskl svou vlastní představu a své vlastní významy. Konstatuje však, že neuspěl, a ostatním okolo vyčte, že jsou nevděční pitomci, kteří svou omezeností a laxností podkopávali jeho vůli.
Stáváme se svědky krachu Stalinova významotvorného pokusu a následného pádu do bezvýznamnosti. Zatímco Stalin coby historická postava se jeví jako cynický mistr, který si může krutě pohrávat, s čím se mu zachce a s kým se mu zachce, jako jednající postava románu se ukazuje ve své slabosti a omylnosti – a tím i ve své lidskosti.
Korunu tomu nasazuje závěrečná pasáž, v níž se Stalin s Kalininem zpřítomňují v příběhu ostatních postav Kunderova románu a jako dva komičtí staříci pobíhají po pařížském parku. Stalin s puškou v ruce pronásleduje Kalinina s pokřikem „V parku je močit zakázáno!“, což oceňují kolemjdoucí, kteří vše považují za zdařilý happening. Generalissimus se tak stává tvůrcem dobré nálady jednoho pařížského odpoledne.
Na vývoji postavy Stalina ukazuje Kundera jednu z možných genealogií bezvýznamnosti. Stalin, kterého čtenář zná jako jednoho z největších tyranů minulého století, se v románu nejprve přeměňuje na krutého vtipálka, následně na neúspěšného a zklamaného tvůrce vlastního světa a nakonec na anonymního baviče zpestřujícího den návštěvníkům parku. Postava významná svými zločiny se rozplývá do bezvýznamnosti.
Při porovnání politické a erotické roviny Kunderova románu si všimněme analogie mezi Narcisem a Stalinem. Oba se snaží získat svět na základě přesvědčení o své domnělé nadřazenosti. Nejprve se vymezí vůči nedokonalostem světa, které dávají do kontrastu s vlastní dokonalostí, a hlásáním své domnělé dokonalosti se pak snaží svést ostatní k obdivu, lásce či loajalitě.
Tato strategie přecenění vlastního významu a podcenění všech významů ostatních však nemůže být úspěšná. Jedná se o pokusy zaujmout místo Boha, ty však nutně ztroskotávají na slabostech a nedokonalostech těch, kdo takové pokusy podnikají. Nedostatečná sebereflexe Narcise mu neumožňuje vidět pravé příčiny jeho krachu, které jsou uvnitř něho samého, a nutí ho hledat příčiny v domněle mnohem méně dokonalém okolí. Narcisismus proto často vede k násilí. Kunderův Stalin laje svým kumpánům, Hitler ve své závěti káže zničit Německo, narcističtí milenci se mstí ženám, které je odvrhly.
Stalinův příklad také ukazuje, že narcistní stratég nemusí sám usilovat přímo o místo Boha. Stačí, když toto místo může obsadit někým, za jehož pozemského zástupce se může prohlásit a jehož autoritou se může kdykoliv zaštítit. Stalin takto využil Lenina, jeho odkazu dal jednoznačný význam a své vlastní působení s tímto významem spojil. Nebyl první ani poslední. Svět se hemží zástupci významných postav minulosti, kteří si příklonem k jejich zjednodušeným a zbožštěným obrazům zajišťují pocit vlastní morální nadřazenosti a zdroj legitimity pro politické jednání. Podobnému kýči se Kundera vysmívá již ve svých předchozích dílech.
Politická rovina Kunderova románu je natolik zaplněna Stalinem, že zde nenajdeme postavu, která by odpovídala Tlachalovi, byť z historického hlediska by k ní měl blízko v knize několikrát zmiňovaný Nikita Chruščov. Tlachal je bytostným nositelem politiky imanence. Nepoužívá transcendentní strategie, která by ho stavěla proti světu či proti davu. Naopak s davem splývá. Nezatěžuje se velkými myšlenkami, což však neznamená, že by žádné myšlenky neměl. Má celkem jasnou představu o vlastních cílech. Veden touto představou se ponořuje do davu, kde si jako jeden z mnoha vytváří vazby a sítě, jež mu jednoho dne pomohou vyšplhat nahoru. Nikoho neuráží, nad nikoho se nevyvyšuje, ideovým sporům se vyhýbá. Namísto toho trpělivě opečovává své kontakty tak, aby se v pravý okamžik rozhodnutí v jeho prospěch jevilo všem zúčastněným jako přirozené a téměř nevyhnutelné.
Zatímco Narcis bude charismatickým miláčkem revolučních davů, který dokáže oslovit svou výjimečností jako ručitel světlých zítřků, Tlachal bude spíše bezbarvým produktem stranické byrokracie, kterého si ostatní všimnou až ve chvíli, kdy se objeví na vrcholu mocenské hierarchie.
V lidské a erotické rovině vyznívá Kunderův román pro Tlachala. Položme si otázku, co z toho vyplývá v rovině politické. S varováním před Narcisem by jedním dechem mělo jít i varování před Tlachalem – před jeho neprůhledností, intrikami a nepředvídatelností. Vrátíme-li se ke Stalinovi jako historické osobnosti, vidíme, že vzestup k moci uskutečňuje jako Tlachal. Šlo o nevýrazného aparátčíka, kterého zastiňoval přirozený Narcis Trocký. Potom, co ho Stalin v byrokratickém aparátu obklíčil, izoloval a nakonec odstranil, se sám přeměňuje v Narcise.
Kundera nás pozval k oslavě bezvýznamnosti. Máme dost dobrých důvodů pozvání přijmout a oddat se osvobozující atmosféře lidskosti, kterou neruší diktát významného. Ujasněme si však, že jako každá oslava i tato slavnost jednou končí. Pokud budeme mít štěstí, vyhneme se odvrácené tváři této osvobozené lidskosti a včas poznáme, kdy nás hostitel svým humorem posílá zpět domů. Shledáme se tam opět s věcmi pro nás významnými a třeba i s nadějí, že nemáme na výběr pouze mezi Tlachaly a Narcisi.