Nad výstavou současných latinskoamerických fotografií: Lehkost a tíha krutosti

Těmi tenkými provázky si zašívají ústa venezuelští vězňové, tzv. odpírači, aby si odepřeli potravu na znamení toho, že už nevědí jak dál. Chtějí do jiné věznice, někam, kde se nebudou cítit smrtelně ohrožení rivalitou vězeňských gangů. Za mřížemi platí nepsaný zákon, že odpírač nesmí být zabit, často však umírá hlady.

Venezuelský fotograf Leonardo Ramírez (1987) chtěl svými portréty odpíračů upozornit na letité problémy v latinskoamerických věznicích, v nichž panují pro Evropana jen velmi těžko představitelné poměry. Zároveň mu však šlo ještě o něco jiného, ptá se, zda je možné, aby v naší víře v lidskost vedle sebe existovaly agresivní síla a zároveň krása. Ramírezovy fotky jsou agresivní a ve své prvoplánové kráse velmi kruté. Lze je číst na několikrát, pohlédnout na ně, otřást se hrůzou a zároveň se sklonit před dovedností autora, jenž zde vytvořil až příliš svůdný portrét posledního, zoufalého gesta.

Patnáct latinskoamerických fotografů zastoupených na výstavě Tíha i lehkost v pražském Institutu Cervantes nemuselo jít hledat témata daleko od domova. Znají jména osob a ulic, které fotografují. Ukazují znepokojivou realitu kolem sebe, ale nejen to, snaží se také podávat zprávu o příčinách neútěšné přítomnosti. Vědí, že násilí nemůžete odsoudit, aniž byste poukázali na to, co mu předcházelo.

Díky své zkušenosti mohou všichni tito fotografové vstoupit přímo do smyslu fotografie. Na nás ostatní pak zbývá propast interpretace, a cítíme se tak před jejich výtvory cizí a neschopni slov. Oněmělí stojíme i před fotografiemi forenzních antropologů, kteří se díky své práci ocitli mezi lidskými kostmi ve dvacet pět let starých masových hrobech. Vyfotil je Argentinec Pedro Linger v El Mozote, v jihovýchodním Salvadoru. V prosinci roku 1981 tam vládní ozbrojené síly zmasakrovali 800 civilistů, zejména žen a dětí. Až téměř dvacet let poté začala pracovat tzv. komise pravdy na dokumentu Od šílenství k naději, v němž shrnuje, co se tehdy vlastně stalo. Fotografie Pedra Lingera promlouvají za oběti tím, že pečlivě zachycují jejich vyjmutí z hrobu a identifikaci, k níž došlo až na základě nátlaku pozůstalých.

Těžká a chmurná část výstavy kontrastuje s jinými fotografickými celky, zejména se snímky Mayerling Garcíi Gutiérrez (1981) z Nikaraguy. Křehkými portréty lidí ze čtvrti El Crucero na okraji Managuy, kam vystudovaná socioložka několik let dennodenně vyrážela, se chtěla vyhnout klišé, jimiž se prvoplánově a překrouceně popisuje chudoba a úzkost. Všímá si podvečerního světla, dětských her a mírumilovnosti dobytka. Je to krásný svět radosti uprostřed bídy v bukolickém, rurálním, do lehké mlhy zahaleném prostředí, kde se krávy pasou na okrajích dálnice a z luk trčí industriální předměty: železné žebříky vedoucí někam do nebe či vykachlíčkované vchody do záhadné podzemky, která nebyla nikdy dostavěná.

Když se obyvatelé El Crucera na fotografiích poznají, věší si je na zdi svých obydlí. V tomto okamžiku si jako cizí nepřipadáme, jsme jim blízko, může za to něha podtrhující tíhu tvrdých životních podmínek.

Stejně průzračnou křehkost vyzařuje série kolumbijského fotografa Josého Luise Rodrígueze Maldonada (1976). Účastnil se zvláštní terapeutické akce zaměřené na pomoc rolníkům, jimž byly zabaveny jejich domy a půda ve válce mezi vládními vojsky a narkomafiemi. Obě válčící strany potřebovaly pro svůj konflikt dostatek prostoru, a proto museli jít lidé, jejich příbytky a pole stranou. Ti, kteří měli štěstí a nebyli při tom popraveni jako nepohodlní svědkové, museli odejít do velkých měst, zejména do Bogoty, a plnit tamní slumy. Až po letech se mohli vrátit nazpět a spatřit svá rozbořená obydlí zarůstající šlahouny lián a tropickými plísněmi.

Fotografie vyhnaných zemědělců by jistě mohly zdobit kdejaký katalog s módním oblečením nebo kampaň pro Benetton. Jsou tak nehorázně přitažlivé, že bez patřičného kontextu nejsme schopní rozeznat tíhu jejich obsahu od lehkosti jejich zpracování.

Když se v jedné chvíli na výstavě Tíha i lehkost podíváte pod nohy, zjistíte, že stojíte na jakémsi obřím plakátu. To šlapete po velkoplošné koláži Mexičana Josého Ernesta Muñize (1975), svalnatého pořízka, který pracuje jako reportér nejen pro mexické bulvární noviny, za jejichž peníze fotí zejména vraždy drogových překupníků, ale také pro seriózní tisk.

Ve svých fotografiích vytváří kobercovité koláže plné rozkošně baculatých barokních andílků, kýčovitých rudých růží, modrých motýlů a revolverů. A zejména v nich nechybí katolickou církví zakázaná a drogovými kartely i obyčejnými Mexičany uctívaná černá světice Svatá Matka Smrt – kostra oblečená do vzácných látek a krajkových závojů.

Muñizovy koláže jsou zajímavé pro svou příslušnost jak k fotografii, tak ke street artu. Často je můžeme vidět na nejrůznějších symbolických místech po celé Latinské Americe. Například na schránce, do níž mohou věřící vkládat udání na své bližní u katedrály v kolumbijské Cartageně de Indias.

Muñiz své dílo nainstaluje vždy na provokativní místo a podobně jako tvůrci graffiti si je vyfotí. Na místo činu se vrátí o několik měsíců či let později, aby zachytil, co z jeho koláže zbylo.

Jako poslední, tragikomická tečka za výstavou pak působí videoinstalace Argentince Diega Levyho (1973) nazvaná Rány. Pozoruje tanec vysloužilých boxerů jako metaforu obsahující záměr veškerých předchozích děl – agrese je zde vyobrazená jako tvořivá obrana, ne jako zpátečnická síla. Boxeři zranění v mnoha bitvách svých kariér přetvořili násilí v tanec, vrací se nazpět ze svých proher, žijí svou utopii. Stejně jako divák, který by si myslel, že po této výstavě odejde domů a bude moci v klidu usnout.