Článek
Co umělé není, jsou dva starší bývalí horníci, kteří zde provádějí. Vědí, že by se měli k návštěvníkům chovat zdvořile, vlastně jako k zákazníkům. Dokonce se o to snaží. Ale z oné snahy občas vykoukne něco přirozeného. Když jim s neodbytným zvědavcem dojde trpělivost a jen tak tak se ovládnou, aby ho neposlali někam. Když už to nemůžou vydržet a raději vypnou zvuk ražby, který se zde valí z reproduktorů. A nakonec když se porouchá zvonek, jenž má těm o „desítky a stovky metrů“ výš dát najevo, že výtah s návštěvníky se co nevidět rozjede zpět nahoru, a průvodce prostě o to jedno patro výš svým hlučným hlasem zavolá: „Už jedou!“ A celý ten malý podvod na lidi tím definitivně praskne.
Fotografu Viktoru Kolářovi, o jehož retrospektivní výstavě tento článek, i když to tak zatím nevypadá, má být, se občas vyčítá, že jeho posametové fotky se na rozdíl od těch starších dobové ostravské realitě vzdalují, že zůstávají utopené v minulosti, že fotografie vzniklá po roce 2000 „vypadá příliš stejně“ jako ty z normalizace, ale že doba i Ostrava se přece změnily.
Fotograf Viktor Kolář
Vysvětlení, proč k nedorozumění dochází, může být v tom, že stejní kritici Kolářovy normalizační fotky vykládají primárně jako obžalobu zašedlého minulého režimu – a s podobně zašedlými novými fotografiemi stejného autora si pak nevědí rady. Jejich diskontinuitní vnímání dějin se příliš opírá o politický kontext. Jenže Kolářovi byla politika vždy málo. „Mezi mnou jako fotografem a lidmi existuje cosi hlubšího, co nelze převést do politických termínů,“ říká.
Pokud se zkusíme na Kolářovy fotografie z let sedmdesátých a ze současnosti podívat jinak než touto úzkou optikou, vidíme, že se Ostrava změnila i v hledáčku jeho fotoaparátu, ale ne s nějakými prudkými dějinnými zlomy, nýbrž kontinuálně, spojitě, i když pochopitelně v závislosti na proměně celé společnosti.
Co k tomu říká sám fotograf?
„Vytratilo se, co Ostravu dělalo Ostravou – do polovičky devadesátých let se to tu hemžilo životem, ale pak se ve středním městě postupně přestalo dolovat a lidi už nejezdili na šichty a ze šichet nechodili do hospod. Už neměli černě rámované oči. Na Ostravě byla nejpoutavější právě jejich energie, ten rmut, tíha a specifický způsob života stejně jako určitý pach a hierarchie, to, jak se na sebe dívali… V sedmdesátých a osmdesátých letech šlo o tepající město plné lidí všech ročníků. A najednou jsou ulice prázdné. Jeden současník říká, že jsou lidé v autech, ale možná že spíš v nákupních střediscích.“
Kolářovi se po oné energii rodící se někde mezi lidmi a jejich městem stýská, snaží se ji stále nacházet, ale daří se mu to jen na okrajích (města i společnosti). Ta energie se vytrácí z jeho tvorby, protože se v jeho očích vytrácí také z ulic Ostravy. „Zmrtvěla,“ říká.
Byť jsem ostravský rodák, netroufnu si na rozdíl od zmíněných kritiků jednoznačně hodnotit, nakolik se Kolářova Ostrava vzdaluje té reálné. Způsob, jakým se Kolář kolem sebe dívá, a kvalita jeho fotografií mě však vybízejí, abych si za průvodce po dnešní severomoravské metropoli vybral právě jeho.
Kolářova retrospektivní výstava je k vidění v pražském Domě U Kamenného zvonu do 29. září.
