Článek
Tohle kulturní privilegium skončilo se vznikem protektorátu, tetina živnost pak v roce 1948, pochopitelně. Nadále se věnovala už pouze spiritismu, díky němuž předpověděla všechny důležité události včetně vlastní smrti v roce 1993, kdy jí bylo přesně sto let.
Ve druhé polovině 20. století jsem žila své dětství v pohraničí, v zabláceném městě plném výkopů. Bydleli jsme na rozestavěném sídlišti, do školy jsem chodila přes dřevěné lávky, jimiž byly překlenuty díry pro inženýrské sítě. Na náměstí se dalo jít „schodama“ nebo „jámou“. Schody vedly kolem hřbitovní zdi, „jámou“ to bylo přes výkopy.
Moje maminka i v těchto podmínkách trvala na své pražské eleganci, k níž patřilo mít k oblečení vhodné střevíce (to byla výchova tety Elišky). Doba, o níž je řeč, byla však dobou galoší zvaných „šedý mor“, elegantní střevíce tedy znamenaly jistou distanc od dobového proletářského trendu. Máma svou pražskou eleganci na mě už nepřenesla, zde nastal generační zlom. Když bylo bláto, chodila jsem v holínkách a mé oblečení bylo všemožně sflikované. Na své matce jsem tepláky nikdy neviděla, já jsem v nich strávila dětství. To ale není stížnost, stížnost to začala být později, když už jsem měla o eleganci vlastní představu, a nebyla směrována k matce, ale k socialistickému oděvnictví. I obuvnictví.
Z výstavy Pražské módní salony...
K eleganci patřilo i vědomí, že ke společenské nebo rodinné příležitosti je třeba mít nové šaty. Na můj a o rok později na bratrův maturitní ples měla matka pokaždé jiné. Byli jsme na různých školách, a i kdyby ne, bylo by to jedno, ale máma pro svůj pocit slavnostního okamžiku nové šaty potřebovala. Apodle návodů v časopisech je vytvářela sama z látek ukořistěných po výprodejích.
V té době já, vychovaná ne už elegancí pražských módních salonů, ale blátem a výkopy pohraničního maloměsta, bych na žádný maturitní bál nejradši vůbec nešla, a když už to muselo být, pak s nejmenší možnou investicí. Na fotografiích je to zřetelně vidět: matka září, já se mračím.
V proletářské šedi padesátých let matka trvala alespoň v oblečení na zbytcích kultury životního stylu svého mládí. Já jsem však ve svém mládí prožívaném v normalizačních sedmdesátých letech nenáviděla husákovské předstírání této kultury, kde člověk stejně nedostal koupit nic, co by mělo nějaký šmrnc, a tak jsem ji okázale popírala. Naší módou byly pracovní vaťáky, filcáky a bagančata.
Na výstavu Pražské módní salony v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze jsem šla několikrát, do vystavených šatů si člověk může v duchu donekonečna oblékat literární a dramatické postavy a nechat v mysli běžet děje. Stabilním doplňkem expozice jsou staré dámy a manželské páry, které vystavovaný svět módy ještě v dozvucích pamatují a komentují (často špatně slyší a křičí na sebe, takže se výstavou rozléhá jásavý nebo nostalgický řev za starými časy pražské elegance). I moje matka měla zelený sametový kabátek od Podolské, který jsem pro jeho firemní nášivku a opravdu dokonalý střih (ve srovnání s našimi domácími výtvory obzvlášť) tajně nosila, v duchu elegance undergroundu k hadrové cípaté sukni, doplněné pracovními bagančaty: tenhle můj model matka nesměla vidět, trefil by ji šlak.
Prateta Eliška v Troji šila střevíce pro herečky Annu Sedláčkovou a Annu Letenskou a jiné dámy z pražských měšťanských kruhů. Dámy si někdy své zakázky nevyzvedly, a tak se ty ručně šité boty od tety Elišky dostaly až k nám, se slevou. Máma měla šedé, semišové, na klínku, s tkaničkami zakončenými třapcem z kůže, z níž byla bota ušita. Stejně jako kabátek od Podolské zmizely i ty střevíce při některém z našich stěhování, k velké garderobě patří velké byty s šatnou a my jsme se posouvali do bytů stále menších. Podle toho vypadala i kultura našeho oblékání.
Na výstavě o pražských módních salonech se dozvídám, jak majitelky, šikovné moderní ženy jako teta Eliška, dožívaly jako prodavačky ve svých bývalých obchodech, které po znárodnění patřily oděvním podnikům Styl nebo Eva (kde skončila slavná Hanna Podolská), pokud neemigrovaly anebo neskončily v plynové komoře jako Eliška Ecksteinová a Arnoštka Roubíčková. Dnes už vím, proč si některé zákaznice tety Elišky nevyzvedly své objednané elegantní botičky.
Pozorně se dívám kolem sebe, kam zmizela elegance, když není ani na Příkopech, ani v Karlových Varech. Někdy vidím pěkně oblečené ženy, spíše dívky, ale to nijak nezávisí na dokonalém střihu a vypracování jejich oděvu, dokonce možná spíš naopak. Skutečná, nenápadně dokonalá elegance v ulicích k vidění není, a ta velká večerní ani v divadle na operní premiéře. Cílem pražských módních salonů bylo učinit z Prahy druhou Paříž, a to se dnes rozhodně o Praze říci nedá. I když – možná že se to nedá říci už ani o té Paříži.
Jako volné pokračování cyklu Česká móda, realizovaného Uměleckoprůmyslovým museem v letech 1989–2007, představuje současná výstava Pražské módní salony na souboru osmdesáti oděvů vzestup a úpadek těchto salonů v období let 1900–1948. Ukázky tvorby třiceti pěti závodů, mezi nimiž jsou nejluxusnější podniky jako Rosenbaum, Podolská, Roubíčková, Bárta, ale i střední a malé firmy, dokládají, že vyhlášená pražská elegance vznikala spojením tradice dokonalého řemeslného zpracování a úzkého kontaktu s aktuálními francouzskými módními trendy a podněty krejčovství anglického, které byly přizpůsobovány místnímu vkusu a životnímu stylu.
UPM a společnost Arbor vitae vydaly při této příležitosti bohatě ilustrovanou publikaci mapující mimořádné osudy majitelů salonů na pozadí převratných historických událostí.
