Článek
Oka-mžiky, jako lusknutí prsty. Umožňují nám zachytit myšlenku, obsah chvíle, náhlou inspiraci. Podněcují naši zvědavost, rozdováděnou z řetězení asociací vlastních příběhů. Snažíme se jim porozumět. Porozumět běhu koček zachycených oka-mžikem, trmácivému stínu na dlažbě ulice, pohledu dítěte za oknem. Díváme se a v oku máme implementovanou dokonalou fotografickou závěrku, vždy nataženou, která dokonce občas i cvakne a pak nastane ta chvíle porozumění.
Přijmeme-li tezi, že autor o sobě nejlépe vypovídá svým dílem, tak se můžeme ptát: Kdo je fotograf Igor Malijevský? Jak se dívá na svět? Co nám přináší nového? Při přemýšlení o vhodném slově mě jako první napadá poctivost. Poctivost v řemesle, v zacházení se skutečností, ale především ve vyjadřování. Druhým slovem by byla otevřenost. A třetím pak pečlivost.
Malijevský nám předkládá obrazové zápisky ze svého intimního deníku. Možná nebudeme rozumět hned napoprvé, možná musíme dýchat stejný vzduch, abychom porozuměli hlouběji, ale je to dráždivé vyzvání k hovoru. Toto jsou moje obrazy, takto se dívám, takto vnímám krásu světa oka-mžiku. A právě v této poctivosti dívání se, v poctivosti básníka, který překrývá ve svém díle stejnou měrou fotografie a texty, vidím Malijevského návaznost na nejlepší tradici české imaginativní fotografie – s její laskavou ironií, s její prezentací pocitů ohroženosti, touhy a sdílení, s jejím hledáním témat ve zdánlivé všednosti, s přesahy do snových obrazů, k surrealismu. A především s její prezentací znamení. Znamení, která potkáváme při pohybu městem.
Ano, autor je nepochybně městský člověk a přátelsky nám dovoluje vstoupit do svých měst a brát si z nich, kolik jen uneseme.
„Je to jen malá ilustrace toho, jak málo dnes umí naše kultura pracovat s něčím, co není dopředu naplánováno. (…) Například fotografie dnes staví výhradně na projektech, inspirovaná fotografie přestává být uchopitelná a tedy i teoreticky ospravedlnitelná,“ říká Igor Malijevský.
Ano, vystavené fotografie jsou pro mne zřídlem inspirace, návratem k obsahu fotografie v záplavě vyprázdněného formalismu umění konceptu. To celé podtržené lpěním na podstatě fotografie, na jejím klasickém zpracování v temné komoře, na okouzlení z postupného vyjevování obrazů ve vývojce. O svou radost se autor neváhá podělit s divákem přímo, bez jakýchkoliv zbytečných gest se nám dává všanc. Takové odhalování musí bolet a ne každý je ho schopen.
Mezi všemi vystavenými fotografiemi jsem našel jen jednu zachycující krajinu, byť se stopou lidské přítomnosti v podobě prázdného křesla. Celý vystavený soubor Znamení je potulkou po ulicích Evropy, po jejích zákoutích, po perifériích. A hlavně záznamem o znameních naší přítomnosti v nich. O očích, které se stále dívají kolem sebe, ať již ze zapomenuté stránky novin či z plakátové reklamy odrážející se ve výkladu bistra. O samotě, protože jenom samota umožňuje se dokonale soustředit a vnímat. A také o tísni, o tísni života. Ale není v tom rezignace, jen neustálé hledání krásy, zvedání hlavy a rozhlížení se kolem sebe. Neustálá připravenost otevřít se a nechat do sebe vejít královnu inspirace, pouze té sloužit, protože oka-mžik si ve své naléhavosti prostě nedá poručit. Malijevský své královně s radostí slouží, ve své otevřenosti, pečlivosti a poctivosti. A ona se mu za to odměňuje dary, dary náhody a dary inspirace, poetikou zachyceného oka-mžiku. Dary příběhu. Takové jsou jeho fotografie, fotografie básníka, fyzika, filosofa, učitele, moderátora a kabaretiéra. Dívejme se s ním.
Komentovaná prohlídka výstavy s Igorem Malijevským se koná 24. dubna od 17 hodin.