Článek
Do uší několika generací posluchačů se Joan Baezová zapsala hlavně jako interpretka druhých – nejdřív lidových autorů, potom Boba Dylana a následně širokého, průběžně doplňovaného seznamu tvůrců, od Johna Lennona nebo Rolling Stones po Marka Knopflera či U2, a ještě v novém tisíciletí představila světovému publiku tvorbu mladších písničkářů z tzv. generace X, kteří na svou kanonizaci a zařazení do zpěvníků teprve čekají.
První vlastní píseň Sweet Sir Galahad uvedla v roce 1969 na legendárním Woodstocku slovy, že je to jediná její skladba, kterou se odváží zpívat i mimo koupelnu, protože ví, že její písničkářský talent je velice průměrný. Sweet Sir Galahad je každopádně půvabná a křehká píseň s chytlavou melodií a autorka s ní o rok později otevřela i své album One Day at a Time.
Od té chvíle vlastní písně na desky vřazovala po celá sedmdesátá a osmdesátá léta, a že to byly často skladby titulní, naznačuje, že vzrůstala i její autorská sebedůvěra.
V roce 1973 přišlo album Where Are You Now, My Son? o návštěvě bombardovaného Saigonu. Stejnojmenná hudební koláž snoubí autentické záznamy, které Baezová nahrála na saigonských ulicích i v bunkrech, s rýmovanou reportáží z válečné zóny. Žádný patos a občas přepjaté obrazy jejích dřívějších písní, jenom přesně dávkované popisy viděného. Jestli Joan Baezová někdy byla „Joanie Phoanie“, která kázala o hladomoru a sama jezdila mercedesem (jak ji v šedesátých letech karikoval kreslíř Al Capp), ve Vietnamu jí rozhodně být přestala.
O dva roky později pak natočila své nejznámější a zřejmě nejlepší album Diamonds and Rust, jemuž dominuje její nejznámější a zřejmě nejlepší stejnojmenná píseň. Později ji za svou přijali metalisté, hiphopeři i popoví a funky hudebníci a časová, žánrová i kulturní pestrost předělávek svědčí líp než cokoli jiného o síle původní skladby. O tom, že podhoubím písně Diamonds and Rust byl autorčin vztah s Bobem Dylanem, toho bylo napsáno dost, a cokoli zvídavý posluchač potřebuje vědět, je popsáno v jejích memoárech Můj hlas je dar (originálnější by bylo věnovat se Dylanově vlivu na Joaninu tvorbu – ostatně hned na albu Diamonds and Rust nazpívala coververzi Dylanovy písně Simple Twist of Fate, kde vtipně paroduje Dylanovu typickou dikci – ovšem to by bylo téma na samostatný článek).
Následující album je celé poskládané z vlastních písní. Kraluje mu titulní Gulf Winds, desetiminutová, průzračně čistá meditace věnovaná vlastnímu dětství a vztahu rodičů, doprovázená jenom kytarou. Většinu ostatních skladeb, ač vcelku milých, z dnešního pohledu poněkud zazdilo dobové popové aranžmá. Totéž lze říct o dalších albech ze sedmdesátých a osmdesátých let, kde Baezová vždycky mezi převzatými skladbami uplatnila i několik skladeb vlastních a kde se snažila najít svou tvář v tehdejší populární hudbě (na desce Blowin’ Away z roku 1977 dokonce zkoušela rapovat).
Nový hudební život jí vdechla počátkem let devadesátých spolupráce s nashvillskými producenty a písničkáři Kennym Greenbergem a Wallym Wilsonem, s nimiž napsala několik silných písní, které z její ostatní tvorby vybočují mimo jiné potemnělými, nejednoznačnými obrazy, s nimiž souzní volba zemitého, a přitom alternativního country aranžmá. Výsledné album Play Me Backwards bylo roku 1992 nominováno na cenu Grammy a zajímavě nasměrovalo její hudební cestu. Ovšem na následujících deskách se autorsky neprojevila – v té době prohlásila, že už se necítí na psaní nových písní, a proto se ráda vrátí ke své původní roli interpretky.
Snad s výjimkou alba Play Me Backwards Joan Baezová ve svých písních nikdy příliš neabstrahovala, nehledala metafyziku, všechno měřila sama sebou, její básnický svět začínal a končil v ní samotné, svá témata si potřebovala osahat, dotknout se jich – mezi vypravěčkou a autorkou není třeba hledat rozdíly. Ostatně, i když v rozhovoru pro Salon řekla, že její celoživotní angažovanost přináší malá vítězství a velké prohry, mluvila slovy jedné své dávné písně – jmenuje se To Bobby (čtenář může hádat, ke komu se v té písni Baezová obrací) a zpívá se v ní: „And we’re still marching in the streets with little victories and big defeats.“ Je to žitá poezie, pevně svázaná se svou autorkou.
