Článek
„Země pak byla nesličná a pustá, tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami...“ Právě tak místy působí dějiště Temného případu: členité louisianské pobřeží s bažinami a močály, kde skrz opar a kouřovou clonu prosvítají zlověstné siluety ropných rafinerií a ve vzduchu je cítit „psychosféra“. Industriální pustina se tu střídá s takřka prvohorní vegetací, a jakmile člověk poleví v bdělosti, příroda křehkou vrstvu civilizace pozře stejně snadno, jako se temné lidské pudy proderou skrz tenkou slupku vštípené morálky.
Všudypřítomná voda v mýtech i hlubinné psychologii symbolizuje nevědomí a zapomnění a z tekutých hlubin nevědomí také začasté povstávají přízraky – obsahy vytěsněné pod uhlazený povrch. V podmáčené kreolské Louisianě ale voda působí i zcela fakticky. Hurikány a záplavy jednou za čas beze stopy spláchnou celé lidské osudy.
V kulisách pobořených staveb a hmotné i duševní chudoby probíhá vyšetřování, odehrávající se převážně ještě v analogové minulosti kriminalistiky, bez pomoci špičkových forenzních postupů, na něž jsme zvyklí z moderních procedurálních detektivek z amerických velkoměst. Sérii rituálních vražd a zneužívání dětí řeší dvojice tradičně protikladných parťáků (v mistrovském podání Matthewa McConaugheyho a Woodyho Harrelsona). Ve státě zbožného „Biblického pásu“ ukazují stopy až k nejmocnějším strážcům a hlasatelům křesťanské morálky. Krvavé obětní rituály však doprovází synkretický kult spojující středověké francouzské masopustní tradice, prvky animismu a karibských náboženství. Scenárista Nic Pizzolatto přidal k ikonografii kul tu ještě Žlutého krále a bájnou Carcosu vypůjčené z klasického hororového díla Roberta W. Chamberse Král ve žlutém.
Zápletka nemá v úmyslu diváka přechytračit a vystačí si bez poťouchlostí a nečekaných zvratů. Co na tom, že se nepodaří do kořene vyhladit pokrevně spřízněnou kliku mocných deviantů a že dopadený pachatel není charismatický geniální zabiják, ale spíš Jožin z bažin – nelegitimní výhonek vlivné rodiny, který se tak dlouho cítil přehlížený, až se přihlásil o svůj díl pozornosti.
Cary Fukunaga
Temný případ je mimo jiné příběh o celistvosti: o neoddělitelnosti vysokého a nízkého a schopnosti všeho vytěsněného udeřit ze zálohy. Je to rovněž příběh transformace, kterou prožijí oba hrdinové. Detektiv Marty Hart, prchlivý proutník, bodrý táta od rodiny a zastánce křesťanských hodnot, neprožívá žádnou autentickou duchovnost. Zato jeho parťák, asociální flegmatik Rust, neschopný pokrytectví, svou nadzemskou zkušenost bagatelizuje coby následek užívání drog. Oba jsou si navzájem stínem a jednoho na druhém dráždí jejich vlastní nepřiznané, nezpřítomněné vlastnosti.
V rámci díla na ně lze pohlížet jako na dvojjedinou postavu („Beze mě nejsi ani ty,“ vmete Rust Martymu v jednu chvíli do tváře).
Aniž to hrdinové tuší, případ převezme vládu nad jejich životy. Stane se z něj jejich opus magnum – při práci na něm zároveň po způsobu alchymistů proměňují své nitro a na cestě ke sjednocení protikladů zušlechťují nízké ve vysoké. Součástí transformace je i setkání se Zlem, prvobytným, archetypálním, absurdním zlem, které je tak nevýslovné a nevyslovitelné, že ani není zobrazeno a na jeho nesmírnost můžeme usuzovat jen z reakcí otrlých mužů ve chvíli, kdy je spatří. Sestup do podsvětí – smrt a znovuzrození – jsou další přirozenou součástí procesu.
Kritikou pranýřovaný nedostatek silných ženských postav je v intencích díla systémový a funkční. Temný případ se odehrává v mužském světě s potlačeným ženským principem. Rust ze svého života ženský pól zcela vytěsnil: vyloučena je matka, mrtvá dcera i bývalá manželka. Zdravé ženství představuje jen Martyho manželka, on však dělá všechno proto, aby ji i své dcery od sebe odehnal. Vytěsněná jungovská anima se pak zákonitě zjevuje v rolích prostitutek, zrůd nebo groteskně znetvořených obětí.
Jedním z hlavních formálních rysů Temného případu je práce s časem. O průběhu vyšetřování se dozvídáme ze sedmnáctiletého odstupu, z nespolehlivého vyprávění obou protagonistů, zatímco pravdomluvná kamera zobrazuje události tak, jak se skutečně staly. Hrdinové věrohodně stárnou stejně jako Rustovo auto a přítomnost a minulost spolu neustále komunikují. Čas se tematizuje i v dialozích: Rust se zabývá jeho nelinearitou a nietzscheovským věčným návratem; vyznavači z Carcosy čas považují za plochý kruh a předjímají budoucí události, jako by se odehrávaly právě teď. Kruh kolem Rusta opíše i kamera, když detektivové konečně dospějí k hrůzostrašnému finále. Před závěrečným dialogem hrdinů kamera putuje proti směru času, z nemocniční chodby, přes všechna hlavní dějiště případu až na místo nálezu prvního těla.
Režisér Cary Joji Fukunaga maximálně využívá vyjadřovací prostředky filmu ve službách obsahu. Šestiminutová dokonale zrežírovaná akční scéna v jediném záběru na konci čtvrtého dílu explozivně rozruší pomalé tempo dvou střídajících se časových rovin a dlouhých statických sekvencí z policejní kanceláře.
Ke zvláštní uhrančivosti seriálu přispívá sugestivní světlo a zvukový doprovod i skvěle vybraná hudba, zejména krvavá balada při úvodních titulcích. Působivost Temného případu však spočívá především v tom, jak se dotýká nejspodnějších etáží lidské psýchy a upomíná na hluboké atavismy. V každém z nás se totiž skrývá krvelačná stvůra – a obraz snímání masky a odhalování pravé tváře se motivicky opakuje v celém díle.
Jakkoli je Pizzolattův a Fukunagův případ temný, v samém závěru tvůrci noirové ladění opustí a nabídnou divákovi naději. Ato přímo ústy nihilistického Rusta Cohlea, který je jako každý cynik ve skutečnosti zklamaný idealista. Jeho závěrečná replika odkazující k „tomu nejstaršímu příběhu“ o dualitě zla a dobra parafrázuje poselství vtělené do mnoha velkých uměleckých děl. „A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil světlo od tmy.“ Temný případ se mezi taková umělecká díla řadí.