Článek
Báseň pokračuje srovnáním s naší dobou automobilů, v níž by návrat do rozšklebeného koňského břicha byl jenom nesmyslnou manýrou. Zima k nám už nechodí.
Možná autor té básni přikládá zvláštní význam, protože zrcadlí i jeho vlastní psaní. Zima k nám už nechodí, a když chce dneska mladý básník napsat něco doopravdy, něco ze života, tak mu nezbývá než vyprávět, jak potkal bezdomovce a bylo mu z toho smutno (básně Nádraží 1, Samaritán) nebo jak potkal Cigána a bylo to fajn (Originálka). Jak v televizi znásilňujou politici a on zatím přemýšlí o mracích na obloze (Mraky). Jak pije pivo a kouří cigarety a stejně to nepomáhá.
Spousta věcí se mi v té sbírce líbí – třeba kryptická skladba Krajina II, drsná námořnická anekdota Město I, název básně Vědět hovno, jednotlivé verše, jednotlivé pointy. Je sympatické, že se Tomáš Čada výslovně brání mudrování (každý zárodek didaktiky v jeho textech hned shazuje ironie), a přitom jistá mravoučnost je ve vypravěčově postoji všudypřítomná. Spodní patra mají spád a dobře se poslouchají – když autor četl několik textů v jednom pořadu Radia Wave, byl to zážitek. Celkově mi ale v té sbírce chybí něco opravdu původního, umělecká svébytnost, jiskra.
Nechci zlehčovat autorův prožitek a smyslem prve nahozeného výčtu motivů není ani vyvolat na čtenářově tváři úsměv – a jestli trochu ano, tak úsměv nad námi všemi, dobře najedenými mladými autory, kteří sníme o syrových koňských srdcích, a tak aspoň sepisujeme manifesty, přeme se nad poetikami, tiskneme se navzájem ve spřízněných časopisech a věříme, že jsme součástí něčeho velkého.
Jeden mladý básník, redaktor literárního magazínu a organizátor literárních akcí, se koncem loňského roku rozzlobil, protože prý jednou z největších událostí Česka se stala facka uštědřená dvěma „dadaisty“ jednomu spisovateli – přitom by se měli Češi zajímat o důležitější věci, jako je dění na Ukrajině. Jenže vtip je v tom, že „dadaistickou facku“ zaznamenal málokdo vně literárních kaváren, kdežto ukrajinské demonstrace v té době plnily titulní stránky novin. Možná je to bezvýznamná příhoda, navíc bez přímé souvislosti s recenzovanou knížkou, ale možná přece jen říká něco o tom, jak básníci přicházejí o svět.
Věřím, že poslední skladba Spodních pater o rozpáraných koních a nesmyslných manýrách není jenom ohlédnutím za napsanou sbírkou, ale je i výhledem do sbírky příští, ještě nenapsané. A přeju nám všem, aby příští knížka začala tam, kde Spodní patra končí. U dobré poezie.