Článek
Shodou okolností jsem nazítří jel do Brna. Zastavil jsem se i na Obci spisovatelů. Jako tradičně tam měli rozehranou partii šachu Zeno Kaprál s Leošem Baconem Slaninou. Řekl jsem tedy Zenovi: „Vzkazuje Kozelka, že jestli nepřestaneš psát jako Krchovský, dostaneš do držky.“ Zenovi vypadla úžasem fajfka na šachovnici a srazila střelce, který se už už chystal dát příštím tahem Baconovi mat.
A zase jsem jel do Brna, letos v červenci do Divadla Na provázku na Měsíc autorského čtení. Ten večer četl Milan Ohnisko a při té příležitosti křtil svou novou sbírku Azurové inferno. Po představení za ním přišel do divadelní kavárny kdosi mně neznámý a nadšeně halekal: „Kam se na tebe hrabe Krcháč!“
Ohniskova sbírka upoutá už na první pohled adjustací. Dřív totiž než se čtenář dostane k četbě samotné, musí roztrhnout naducaný obal z bublinové fólie. Ale i po tomto základním úkonu oddalování četby pokračuje, protože ve fólii je kromě knihy ještě igelitový pytlíček s 1g bílého prášku. Vysypávaje prášek na zrcátko říkal jsem si v duchu, že u nakladatelství Větrné mlýny je možné všechno. Proč by místo doprošování se o menší než malé množství drobáků z ministerských dotací nemohli potřebné finance získávat medellínskou cestou? Vytrhl jsem z knihy titulní list a z prášku na zrcátku vytvořil pomocí něj úhlednou lajnu. Potom jsem ho sroloval do ruličky. Šňupnul jsem si. Během tisíciny vteřiny mi došlo, proč má sbírka právě tenhle název. Blesklo to ve mně jako tisíc sluncí. Třeskutá bolest. Prací prášek Azur způsobil v mé hlavě doslova a do písmene inferno. Nevím, jestli mám mlátit čelem o zeď nebo o podlahu. Do očí se mi hrnou slzy. Musím uznat, že si básník Ohnisko dovede svého čtenáře předpřipravit!
Tak nějak a pravděpodobně ještě hůř mu muselo být, když psal verše Jak raněné zvíře / kdesi v díře / připadám si // To bude / mým životem / asi.
Nebo báseň Mat, to jsou onačí šachy, než hrají Kaprál se Slaninou: Za okny psychiatrie sněží / střelec koketuje s věží / hraje se poněkud lechtivá partie / jenom bůh ví jak zle mi je.
Od počátku Ohniskovy tvorby je ovšem existenciální úzkost vybalancovaná hravostí a jazykovými ekvilibristikami. Tento okruh reprezentuje například báseň Protři horny: Kdo na lesní roh / je hornista / kdo portugalsky / luzista // Luzista hraje na hornu / evergreeny Greenhornů // You’re horny means jsi nadržen / S žen šenem jsi víc než sen žen! // Kdo na kupoli / kupolista / komu málo / pusť si žilou nebo Liszta.
Jaksi mimoděk a naprosto organicky se do mnohých Ohniskových veršů dostala jména autorů, kterých si on osobně považuje. V básni Nesmír jsou hned dva. Norbert Holub v autě říká: / Všechno je vidět na mozku. / Rentgen neomylně pozná / psychotika i násosku // Někdo jiný někde jinde: / I van – divíš se? – je Duch! // I démoni umí plakat / a dokonce prý i Pán much. Kromě Holuba a Diviše tu figurují Klíma, Bondy, Vodseďálek nebo Magor, kteří tvoří Ohniskovo literární zázemí. Obdobné má J. H. Krchovský a snad toto může svádět nepozorné čtenáře k tomu básníky porovnávat.
K těm dvěma bych do třetice přiřadil dalšího básníka marnosti, Miroslava Salavu. I já jsem od něj loni před vánoci dostal emailem PF. Rozhořčeně jsem odpověděl, že je vůl a aby se nerouhal. Teď, napumpovaný Azurem, jsem smířlivější a dokonce jsem rád, že o tom Ohnisko napsal báseň. V láhvi zbývá už jen půlka / Mirek Salava mi poslal přání do nového roku / na fotce sedí s pistolí přiloženou k spánku / ještě pár Diazepamů a dva loky / chci usnout, ach bože usnout / na tři roky // Je v té zbrani / ještě jedna kulka?
Suma sumárum, Milan Ohnisko ve všech svých pěti doposavad vydaných sbírkách ukazuje, jak nahlíží na náš relativně poklidný a spokojený život člověk, kterému permanentně padá krajíc tou namazanou stranou dolů. Nadto je to dobře napsané. Co bychom mohli chtít víc? Depresi není radno okusit na vlastní kůži, bohatě stačí dozvídat se o ní zprostředkovaně od básníků a lhostejno, jestli od Ohniska, Salavy nebo od Krchovského. Jestli ale chcete pro českou literaturu vykonat přeloučský kousek, dojeďte tramvají 22 za Krchovským a povězte mu, že jestli bude psát jako Salava, že mu Balabán dá do držky, a ať Balabán jede za Kohoutem a poví mu, jestli bude psát jako Denemarková, že mu dá po hubě Urban, a ten ať neotálí a vyrazí ke Šrutovi a vzkáže mu, bude-li psát jako Rotrekl… a tak dál; to jsem si dnes azurově zašňupal.
Milan Ohnisko
Milan Ohnisko Azurové inferno
Větrné mlýny 2009