Článek
To vyvolá nesouhlasné reakce rodiny, která v jejím rozhodnutí vidí jen rozmar a provokaci. Jenže Jonghje usiluje o něco víc než jen o samotné vegetariánství, respektive veganství. Postupně přestává naplňovat společenská očekávání i nepsaná pravidla „slušného chování“. Nenosí podprsenku, nereaguje tak, jak by si ostatní představovali, a co hůř – zatvrzele se odmítá vrátit zpět k „normálu“.
Ačkoli důležitou rovinu románu tvoří nadřazenost mužů, kteří negativně ovlivnili život Jonghje i její sestry Inhje, tematika dominance a submisivity je tu nahlížena v širší perspektivě; vztahuje se nejen na lidské bytosti, ale vůbec na všechny mezi sebou zápasící živočichy.
Vedle možností dané rozložení sil přijmout nebo proti němu aktivně bojovat se v knize nabízí ještě možnost třetí, a sice celý systém jako takový odmítnout a vytvořit si vlastní alternativu. Pro Jonghje je takovým krokem touha stát se součástí rostlinné říše, kde jedině necítí jinak všudypřítomný krvavý pach masa.
Tato snaha se jeví – při nahlížení zvenku – jako sebezničující. Jonghje hubne, přestává komunikovat a nejeví zájem o lidi kolem sebe. Oproti tomu její vnitřní realita může nabývat vytoužených nenásilných obrysů. Do té však čtenáři nenahlédnou.
Korejská autorka Han Kang nechala příběh vyprávět tři účastníky: Jonghjina manžela, švagra a sestru Inhje. Manžel vidí ve změně, kterou jeho žena podstupuje, především zásah do svého pohodlí: Čas od času jsem si říkal, že i když žiju s trochu vyšinutou ženou, nemůže se vlastně nic tak hrozného stát. Že ji můžu brát jako cizího člověka. Nebo klidně jako sestru, která mi vaří a uklízí byt. Ale pro muže v nejlepších letech, který byl zvyklý na – v jistém smyslu – plnohodnotný manželský život, je velmi těžké, má-li se smiřovat s tím, že je mu chuť masa na dlouho odepřena.
Švagr zase v hrdince spatřuje hlavně předmět svého sexuálního a uměleckého zájmu – je posedlý touhou pokreslit její tělo květy. Ani jeden z mužů neprojevuje zájem o důvody, jež Jonghje vedly k přerušení způsobu života, který dosud vedla. Oba v ní vidí pouze objekt s určitými vlastnostmi.
Empatii projevuje až její sestra Inhje. Ta se vůči okolí nijak nevymezuje. Tvrdě pracuje, má dítě, manžela a ctí rozhodnutí svých rodičů. Všechna svá malá znechucení si drží uvnitř. Z této usazené vrstvy se jen čas od času cosi uvolní a dostane na povrch. Často se tak děje ve snech, které jinak disciplinovaná Inhje nedokáže kontrolovat. Jsou to pak právě noční běsy, které nastartují celý proces odcizení od lidského společenství také u Jonghje.
Když se Jonghje ptá rozčílený manžel, proč najednou vyhodila všechno maso, nedokáže mu odpovědět; opakuje jen, že měla sen. Od té doby není schopna se těchto snů zbavit ani je jakkoli zmírnit.
Vegetariánka tak kromě čtení o hledání nenásilné alternativy v současném světě nabízí ještě jednu výraznou interpretaci: V hlavní hrdince můžeme spatřovat zosobnění dlouhodobého umlčování sebe sama. Jonghjino odcizení lidskému světu a snahu přimknout se k tomu rostlinnému lze číst jako zoufalý důsledek mnohaletého vynuceného ticha. Všechny ty udušené nesouhlasy a potlačené nespokojenosti vyústily v postupné odumírání. To si Jonghje vybírá raději než další existenci ve společnosti, kde funguje pouze jako rezonanční deska pro ostatní.
Vegetariánka tak přináší znepokojivou otázku, zda dokážeme vytvořit svět, v němž je možné doufat v rovnost a důstojnost všech, anebo jde pouze o bláhovou představu a proti současnému stavu neexistuje žádný jiný účinný odpor než ten, který je namířený dovnitř proti člověku samotnému. Román vykresluje coby možné řešení únik do říše rostlin. Snad však lze najít i v lidské sféře pár skulin, v nichž se může dařit také jiným než jen těm nejsilnějším a nejbezohlednějším organismům.
