Článek
Po dalších úspěšných románech Let čarodějnice, Pravidla směšného chování a Skutečná událost nyní přichází se souborem jedenácti povídek, zastřešených názvem Hovězí kostky (Argo 2014).
Čtenářům Salonu bude dobře známý text Miliónový časy, který autor původně napsal pro cyklus Povídky pro Adru. Časopisecky byly v minulosti otištěné, ať už v původní, či přepracované verzi, i některé povídky další: Vzácná paní, to se ví nebo Monolog. Deštník z Londýna zase odvysílal Český rozhlas.
Za každou povídkou je v obsahu v závorce uveden rok, do kterého je situována, což má vytvářet časosběrnou iluzi. Toto rozmezí je patřičně široké, 1986 až 2014.
Mezi jedenácti prózami pro sebe každý objeví alespoň jednu, která ho adresně osloví a dá mu herdu na solar. Povídka podle mé ho gusta je Návštěva.
„Ahoj, starej komparde!“ klepe mi rukou v předsíni těžký kníratý brach. „Zrovna koukám na komentář k Černobylu, vem si pantofle.“
„Ahoj, starej komparde!“ klepe mi rukou v předsíni těžký kníratý brach. „Zrovna koukám na komentář k Černobylu, vem si pantofle.“ Hledím na řadu vyšmaťchaných papučí.
„Puč si tyhle,“ nabádá mě, „ty tu má pro sebe vyhrazený paranoidně čistotnej Karabáč! Jsou tvý! Pojď dál!“
Václav Kahuda! Při čtení slyším v duchu jeho hlas, jako bych v té předsíni stál s nimi. Jak to ten Hakl dělá? Shodou okolností jsem se sám stal postavou v jeho románu Pravidla směšného chování. Moc dobře si vzpomínám na den, kdy jsme s Haklem špacírovali po Žižkově a nakonec zasedli do hospody U Vyndanejch. Všechny repliky, co jsem tehdy pronesl, sedí v knize do písmene. A zatímco jsme krafali o kdečem podružném, v nemocnici umíral Haklovi otec. Ano, ten otec, jehož věty do slova a do písmene přesné okouzlují milovníky dnes už proslulého románu O rodičích a dětech.
Kde Hakl bere tu přesnost hyperrealistických malířů?
Nicméně jeho autorská síla se naplno projeví až v kombinaci do detailu zaznamenaných situací a dialogů s neobyčejně pronikavým komentářem vypravěče.
Co ho znám, sestupuje po nejistých vláknech hlouběji a hlouběji do sebe, aniž ví, co ho tam čeká. Neznačí si zpáteční cestu. Ne bez emocí ohledává vraky odžitých dní. Zkoumá, srovnává, zpracovává, konstatuje, svolává rány, chrlí lávu, zatracuje homo sapiens. Zrazují ho však modré oči – genetické razítko lidsky vstřícného Polabí.
„Přejde nás humor! A to brzo!“ tvrdí s naběhlým čelem. Vzápětí se chechtá, až slzí, drže si žaludeční vanu. Vraný koník smíchu ho nicméně zvolna unáší do temnot. Je už tak daleko, že je má rád. Lákají ho. Nepřipadají mu nebezpečné. Ostatně, jak jsme tady, nikomu z nás.
Mimochodem, Václavu Kahudovi, tomuto partapánovi a osobitému spisovateli, právě vychází sedmisetstránkový opus Vítr, tma, přítomnost.
Emil Hakl
Návštěvy u něj doma v holešovickém bytě jsou legendární a s každou takovou návštěvou je spojena i opulentní žranice. V Haklově povídce se v troubě pečou vypasené kachničky, a než budou dozlatova, krátí si čtyři dávní kamarádi čas popíjením a mudrováním o havárii jaderné elektrárny v Černobylu. Ale s jakou zarputilostí a erudicí! Dana Drábová ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost by nevěřila vlastním uším. Nebo řeší dějinné záležitosti, které jsou dávno dané a nezvratné:
„Adolf Palivec, vyšetřovatel ÚDV, uvádí, že původní komunistický struktury dostaly v roce osumdesát osum přímej pokyn z Moskvy: Pomalu se připravujte, ty, co nejvíc řvali, obětujte, čekejte a připravte se!“
„Adolf Palivec, vyšetřovatel ÚDV, uvádí, že původní komunistický struktury dostaly v roce osumdesát osum přímej pokyn z Moskvy: Pomalu se připravujte, ty, co nejvíc řvali, obětujte, čekejte a připravte se!“ „Na co?“ vloží Páťa-Páťa.
„Na co? My teď tady na chvíli zhasneme, a co si kdo ukradne, bude mít! Takzvaná divoká privatizace!“ hněvá se, jako bychom s ním nesouhlasili.
Hovor čile plyne, avšak zase jsou to všechno de facto verbální úniky před skutečností, to podstatné se děje za slovy, respektive každý z oněch čtyř staromládeneckých žvandů je osudově poznamenaný tím, že neřekl v pravou chvíli to, co říct měl.
Napsané je to mistrně. Ale přeci jen se, v kontextu jiných Haklových knih, nemůžu zbavit dojmu, že figury životního outsidera už začíná být dost. Deska s někdejším šlágrem je trochu ohraná a jehla v drážce praská. Na druhou stranu jsem přesvědčený, že je Hakl šrajbr takového formátu, že se dozajista už někde za bukem nadechuje, aby nás s příštím románem sfouknul. S románem, který bude z překvapivého kadlubu.
