Článek
Když zpěvák Vladimír Mišík v roce 1974 založil kapelu Etc..., měl za sebou působení v The Matadors, Blue Effectu, Flamengu, ale i v Rytmické skupině Karla Duby a roli sólového kytaristy v Novákových George and Beatovens. Koncem šedesátých let byl nespornou hvězdou pražského rockového nebe. Pak ale přijely ruské tanky a všechno najednou muselo být jinak. Jediné a poslední album Flamenga Kuře v hodinkách (1972), které mělo mít původně anglické texty, na Dobříši na poslední chvíli přetextoval Josef Kainar, na nějž si netroufli ani ti nejzarytější normalizátoři, pak se za Flamengem zavřela voda a Mišík se začal rozhlížet, co dál.
Zaujalo jej folkové sdružení Šafrán, zejména Vladimír Merta a Petr Kalandra. Spojil se s nimi ve volné sestavě Čundrgrunt a učil se, jak to chodí jen s kytarou a spoustou slov. Byl to neobyčejně důležitý impuls pro celou jeho další kariéru. Díky folkáčům se naučil sdělovat myšlenky, příběhy a básnické obrazy česky.
I v Etc... ostatně vždycky zaujímal civilní, ležérní, folkem inspirovanou výrazovou polohu. Občas se zdálo, že virtuózní řádění za svými zády snad ani nevnímá. Tím se jeho kapela už od svého vzniku lišila od produkce jazzrockových souputníků, u nichž naopak prim hrála snaha prodat všechny ty tisíce hodin cvičení a zkoušení. Mišík – který se kdysi nechal slyšet, že má rád Micka Jaggera a Boba Dylana, protože to taky nejsou bůhvíjací zpěváci, a že učení se na kytaru líp než kotlíkářsky beglajtově zanechal poté, co si všiml, že mu při hře na prstu levé ruky sedí moucha – virtuozitu své kapely bere jako samozřejmost.
Touhle uvolněností si mě ostatně před lety definitivně získal. Jeho asi nejlepší album, legendární „dvojka“ z roku 1980, je eklektický mix spousty ingrediencí. Je tu rock a bluesová kutálka, keltské názvuky hoboje a houslí, jazzrockové šílení, folkové balady – a to vše na ploše pouhých devíti písní. A dokonale přirozeně, nepřekombinovaně to zní díky svorníku civilního zpěváckého vypravěčství – Mišík si na nic nehraje.
Na předchozím albu byla ještě patrná artrocková vypjatost Flamenga, na „trojce“ se do sestavy s posílenými smyčci snažil vměstnat elektronické klávesy Petra Skoumala, na „čtyřce“ trochu podlehl nahaleným dusavým osmdesátkám, na pátém albu 20 deka duše (1989) se definitivně našel. Sám skládá i textuje, velice rád a často si do toho ale nechá zasahovat spoluhráče či písničkáře Mertu, Buriana a Dědečka, vrací se i ke Kainarovi a desku Jen se směj (1993) z části postavil na verších Josefa Šimona.
Cesta, jíž se s Etc... vydal, Mišíkovi umožnila přežít až do roku 1989 na postu profesionálního hudebníka, aniž by si zadal s mocí a musel se uchylovat k uměleckým ústupkům. I to, a možná zejména to, z něj udělalo legendu, symbol a vzor.
Vladimír Mišík na snímku z roku 1976
Píši-li zde víc o Mišíkovi než o kompilaci Bazarem proměn, je to proto, že chci naznačit, s kým se tvůrci coververzí museli utkat a na čem většinou ztroskotali. Společným rysem větší části jejich verzí je opak strategie originálu, což samo o sobě zní docela slibně. Strategie je to ovšem bezděčná a lze ji shrnout slovy: zjednodušený doprovod a křečovitý – někdy křečovitě nenucený – zpěvácký výraz.
Indies je vydavatelství, v jehož katalogu se to hemží folkem, a část písní proto patří tomuto žánru. Bratři Orffové, David Stypka Band a Lucie Redlová hrají na folkovou/folkrockovou jistotu, prvně jmenovaní asi nejlíp. I ZVA 12-28 Band a Tady To Máš dělají to, co jim jde nejlíp, hospodské víceméně blues. Ladě spoléhají na hlas frontmana Michaela Kubesy, díky němuž by jim prošlo cokoliv. Musica Folklorica podá Slunečný hrob bez zbytečného recitativu originálu, Čankišou v řeči lidu Čanki. Jarret převléknou progrockovou vypalovačku Bazarem proměn do folkjazzového hávu a není to špatné, škoda jen nevýrazné zpěvačky. Jan P. Muchow, který mě spolehlivě uspává už pětadvacet let, nahradil krásnou melodii Stříhali dohola malého chlapečka dýchavičným devadesátkovým dívčím šepotem, čímž píseň zbavil toho nejvýraznějšího a nejdůležitějšího. Ille podobně zploštila veselou hitovku Co ti dám. Možná se prostě netěší na Vánoce, což se dá pochopit, a její otrávená verze je toho manifestem.
Podobných polovičatostí a nedotažeností je Bazarem proměn plný a dočkáme se ho i od prověřených borců: Mňága, které coververze vždycky parádně šly, si asi měla vybrat hybnější předlohu, než je Cesta do dětství. Jablkoň si vypůjčil Sochy i se sólem, v němž hoboj nahradil fagotem. Kainarův text ale interpretuje zpěvačka, což je věčná škoda, když máte v kapele tak jedinečného frontmana, jako je expresivní Michal Němec. A o něco víc exprese by prospělo i Janu Spálenému z ASPM. Jeho verzi Byl jsem dobrej lze vytknout jen to, že mezi ostatními jaksi zapadá. Což je škoda, Spálený, domnívám se, by dokázal natočit celé album důstojně pojatých mišíkovek. I on se vyzná ve folku, coby aranžér spřádal svého času zapeklitý pop, blues i jazzrock, i on ale umí ocenit kouzlo civilních, přirozených poloh.
Opravdové vrcholy jsou na albu k poctě Vladimíra Mišíka nakonec jen dva, oba z Brna. Lesní zvěř nenechala na Variaci na renesanční téma nit suchou a romantiku akustických kytar, houslí a hoboje vyměnila za šepot na pozadí elektronických bicích; dokonalá připomínka toho, že romantický lze být i jinak. Druhý vrchol je ještě strmější. Květy si vzaly na paškál Návštěvní den z Mišíkova „čtvrtého“ alba. Frontman Martin E. Kyšperský se vyznal z lásky právě k této desce, jinak spíš zatracované, a do své neelektrické verze přimíchal verše všech ostatních písní alba. Kéž by ostatní coververze na výběru byly alespoň z poloviny neotřelé jako tahle.
Ve výsledku spíše doporučuju vytahat z poličky Mišíkovy desky a pustit si ty písničky v originále.