Článek
Prazvláštní analogie veřejnoprávních zprávařů ukazuje, jak těžké to mají avantgardní umělci v prostoru dnešních médií, která cítí potřebu snižovat se na nejnižší společný jmenovatel rozhledu a vkusu svých diváků, a nezbývá jim tak nic jiného než referovat o umění v kategoriích peněz či šoku. Čeští surrealisté si ale na podobné zacházení už nejspíše zvykli. Jejich díla mluví odlišným jazykem a radikalita jejich výprav do lidského podvědomí bývá za pouhou výstřednost zaměňována pravidelně.
Symptomatický je vlastně i fakt, že zatímco meziválečné aktivity jejich skupiny jsou velmi dobře zmapované, poválečnému vývoji českého surrealismu se zatím žádná publikace do hloubky nevěnovala. Zhodnocení důležitého proudu v českém myšlení v celé jeho šíři nakonec muselo přijít z vnějšku – z pera německé slavistky Anji Tippnerové, která tématu věnovala knihu Permanentní avantgarda? Surrealismus v Praze (přeložila Marie Brunová, Academia 2014). České vydání připomíná další letošní osmdesáté výročí – tentokrát vzniku Surrealistické skupiny.
„Nikde jinde nenašel surrealismus tak hlubokou a trvalou odezvu jako v Československu,“ píše autorka hned v úvodu. Zatímco na Západě se avantgardní směry po druhé světové válce vyčerpaly a víceméně splynuly s masovou kulturou fungující v tržním prostředí, v Praze se díky specifickým podmínkám života za železnou oponou nic takového stát nemohlo. Surrealismus zde přežíval ve své původní podobě jako hnutí na pomezí vědy a umění, které zkoumá možnosti osvobození člověka skrze nespoutanou kreativitu. Jeho pevné kořeny zapuštěné v kolektivistické koncepci umění pomohly jednotlivým protagonistům skupiny udržet si nezávislost i v éře porevoluční transformace a kapitalismu. Oběma režimům ostatně měří surrealisté stejně nesmlouvavě – ani jeden nemá potenciál naplnit centrální program svobody imaginace, toho „osvobození života a poezie“, jak to formuloval jeden ze zakladatelů české větve Karel Teige. Marxismus byl (a pořád je) společně se strukturalismem a psychoanalýzou výchozím bodem surrealistického přemýšlení o světě, nicméně ke komunistickému režimu se z výrazných postav skupiny hlásil jen Vítězslav Nezval. Ostatní zůstali na svých kritických pozicích a vytvořili vlastní uzavřenou buňku nezávislého myšlení, která se ani po roce 1968 nepřipojila k undergroundu, disentu či alternativní kultuře.
Tippnerová konstatuje, že se surrealisté díky svému nesmlouvavému přístupu zdánlivě ocitli mimo naše moderní dějiny, které podle ní pojímají jako „prostor, v němž se nic neztrácí a vše lze kdykoliv znovu vyvolat“.
Permanentní avantgarda? nahlíží na český surrealismus z několika odlišných úhlů. První kapitola připomíná dějiny Surrealistické skupiny od založení v roce 1934 do současnosti a místo tradičních portrétů jednotlivých protagonistů akcentuje kolektivistického ducha skupiny. V druhé kapitole Tippnerová rozebírá klíčové termíny, jako jsou poezie, realita či subjekt, a skrze ně vysvětluje ideologickou základnu surrealistické kulturní kritiky. Ve třetí se pak zabývá konkrétními metodami umělecké subverze v dílech tvůrců a v poslední části nahlíží na specifické postavení českých surrealistů „mezi kulturní avantgardou a politickým disentem“.
Pro laika, který občas musí zápolit s hutným akademickým jazykem autorky, je poslední kapitola asi nejpřínosnější. Rozkrývá napětí mezi nutkáním surrealistů angažovat se v kritice kultury a jejich dobrovolnou marginalizací, která jim pomáhá unikat kapitalizovanému uměleckému světu, jenž skandál a provokace přestal pojímat jako terapeutické úkony a udělal z nich hlavní účel umění. Na pozici surrealisty jako „zúčastněného pozorovatele“ kultury se vlastně nic nezměnilo. O životaschopnosti jejich postoje svědčí také fakt, že i v porevoluční době unikají muzealizaci svých myšlenek, a přestože byli v devadesátých letech integrováni do mýtu o magické Praze, v novém tisíciletí jsou znovu odsunuti na okraj, neboť současnému uměleckému světu zdánlivě nepřinášejí nic nového. Jenže kategorie originality a novosti jsou pro surrealismus zcela nevhodné, hnutí vždy existovalo spíše v módu viru, který infikuje jedince svébytným pohledem na svět. Vliv surrealismu se pak dá měřit rozšířením této nákazy a současná skupina podle autorky „nadále zaujímá společensky okrajové místo, ale z estetického hlediska patří k ústředním“. Platí to i o žhavé současnosti, kdy se k myšlenkám surrealismu hlásí třeba filmař David Jařab (snímek Hlava-ruce-srdce) nebo rocková skupina Planety, která na svém letošním albu Nekonečná hudba města zapomeneš zhudebnila jeden text básníka Karla Hynka. Vida, surrealismus je pořád živý i mezi současnou generací aktivních umělců/pozorovatelů světa.
Tippnerová na jednom místě knihy připomíná rozhořčení Bohuslava Brouka nad podobou oslav máchovského jubilea v roce 1936. Vytočilo ho, že pro Čechy přestal být Mácha geniálním básníkem a stal se jen národním básníkem. „Romantický kult géniů byl u nás nahrazen osvícenským kultem národních buditelů, kteří mají býti spíše vzorem ideálních občanů než ideálními typy vědců a umělců.“ Kdyby se něco podobného mělo stát českým surrealistům, bylo by to velmi na pováženou.
Naštěstí pořád existuje časopis Analogon a pomalu se také splácí vydavatelské dluhy, které máme k významným postavám skupiny – vloni vyšel třetí svazek díla Vratislava Effenbergera nazvaný Republiku a varlata a aktuálně na pultech knihkupectví najdete Broukovy sebrané publicistické práce Na obranu individualismu. Kéž by i vydání knihy Permanentní avantgarda? Surrealismus v Praze přispělo k tomu, aby odkaz těch, kteří se (slovy Effenbergerovými) „dostali za hranice umění, za ony hranice, za nimiž řvou příliš skutečné klaksony nebezpečí“, zůstal i nadále aktuální.
