Článek
Vyslovuji první názor, že valná část minimálně dvou generací české inteligence v sobě nese rozpor ne nepodobný Orwellovu doublethinku. Na jedné straně jsou všichni, kdo prošli naším školstvím, pořád ještě ovlivněni troskami tzv. světového vědeckého názoru a například na české dějiny se stále dívají skrze alianci Jirásek–Nejedlý. Na straně druhé je nepochybné, že naprostá většina z výše označených se dokázala od pozůstatků výuky tzv. společenského základu profesně emancipovat a je schopná konkurovat svým kolegům ze zemí, v nichž se podobná tortura neprovozovala.
Vyslovuji druhý názor, že se vzrůstající obliba historických knih a vůbec všech podob nejen populárního zpracování historie nedá odbýt jen jako nějaký sezónní trend. Domnívám se, že klasický čtenář knih nachází v tomto typu literatury to, co postrádá v literatuře, kterou pořád ještě nazýváme krásná. Tedy hrdiny, zápletky, emoce, tragiku a nějaká (jasná) řešení.
Vyslovuji třetí názor, že slast revidovat historii je neukojitelná. Jakýkoli výboj proti historickému mainstreamu se počítá, i kdyby to byla nebetyčná pitomost, a je jedno, zda jde o aktivity nadšenecké či spiklenecké. Každý názor je svobodný a svoboda se nemusí dokazovat. Minulost je třeba řádně vyklepat jako koberec. Důkazy zajímají jen pozitivisty, stejně je všechno jinak. Nové verze historické pravdy jsou střídány ještě novějšími novými verzemi historické pravdy.
Taková obyčejná korespondence. Koho dnes ještě zajímá Nadace Charty 77 a časopis Listy? Proč se tím zabývat? To se toho napíše, ale věřte jim, stejně šlo jen o prachy, stejně byli všichni domluvení, je to podvod a chudák obyčejnej člověk to vždycky odnese. Ať už nás s tím neotravují.
Co tedy dělat, pokud chceme v atmosféře výše popsaného přístupu k dějinám přitáhnout pozornost na jednu hezkou knížku? Co z ní vytáhnout? Co třeba před rokem 1989 opravdu jasnozřivé nazírání pozice Číny na mocenské mapě světa 21. století. To, jak Janouch s Pelikánem diskrétně rozvíjeli vztahy s čínskými komunisty, včetně vyslání Karla Kovandy do rádia Peking. Nebo zmínit poněkud nestandardní Pelikánovy úvahy o možnosti vytvářet nové české legie ve spolupráci právě s Čínou... To by bylo v zajetí našeho historického diskurzu asi nejpříhodnější.