Článek
Ane Brun (vlastním jménem Ane Brunvoll) se narodila roku 1976 v norském Molde, ale někdy od roku 2000 žije ve Švédsku, kde také načala svou hudební kariéru. Po debutovém albu Spending Time with Morgan následovalo osobnější a drsnější A Temporary Dive, kde už se naplno projevil Anin rukopis: delikátní hudba a texty s lyrikou, která míří přímo na solar. Citlivé hudební aranže, suverénní soprán se snadno rozpoznatelným andělským zabarvením, kterým se neohroženě pouští do hlubin lásky i erotiky – jako v písni The Fight Song: Osedlám tě / oběma koleny ti stisknu slabiny / a ty mě necháš, necháš / na sobě jet / Přitáhnu ti hřívu tak silně, jak jen dokážu / prsty svých křečí stažených rukou ti zasunu do úst / dokud nezastavíš, pak zkusím seskočit / I když stále visím na částech tvého těla…
Album A Temporary Dive jí přineslo mezinárodní uznání i koncertování v Evropě, Spojených státech či Japonsku. A přišel soubor deseti duetů Duets, spolupráce s Peterem Gabrielem či jazzovými Koop a několik dalších autorských alb včetně zatím posledního When I’m Free.
Ane Brun bývá pro svou hudební invenci, éteričnost, citlivost a nekonvenčnost srovnávána s Kate Bush; pro jistou melancholičnost se nabízí i silná afinita s Islanďankou Björk. Pro ty, kteří nehledají škatulky (použití analogií je ale často nevyhnutelné, protože snažit se psát o hudbě je stejně smysluplné jako snažit se dýchat lokty), je Ane Brun představitelkou toho nejlepšího z čistého písničkářství; v čele jejího domácího oltáře stojí písnička s výraznou melodií i textem.
Jak tomu tak bývá, nejsilnější v kramflecích je, když přijde na lásku a vztahy. To jí ovšem nebrání se angažovat i ve společenské problematice, například v boji za ženskou rovnoprávnost či proti změnám klimatu.
Pražské vystoupení Ane Brun s jejím šestičlenným ansámblem (dva bubeníci, dva klávesisté, basista a houslistka, nicméně téměř všichni průběžně alternovali u dalších hudebních nástrojů) bylo nepochybně jedním z vrcholů zdejší koncertní sezóny. Publiku se dostala jak pořádná dávka hudby z nového alba, tak i všechny starší hity jako Daring to Love, These Days, Do You Remember, Oh Love či To Let Myself Go. Ane si střihla i povedený cover Halo od Beyoncé.
Sešly se naprostá hudební profesionalita, pokora, úsporné řešení scény i světel a především emocionální a empatický projev samotné zpěvačky, která se s publikem navzájem donesla až k extatickému závěru, jenž připomínal seanci, kde severské božstvo sestoupí k lidu, aby ho uvedlo do transu a zanechalo ho roztoužené nesdělitelným – a pak se zas odebralo do Valhaly.
Jakkoliv je síla živého koncertního vystoupení nepřenositelná, bylo by pro českého posluchače nepochybně obohacující, kdyby tvorbu Ane Brun objevila i česká rádia.
