Článek
Takže než se oblažíme něčím podstatnějším, dovolte pár vtipů: Víte, co to je švédská trojka? Když to spolu dělají dva muži a jedna žena. A víte, co to je ruská trojka? Když to dva dělají a třetí hlídá džíny. Dobrý? A co tenhle: Pan Taeufelbaum se chce vystěhovat ze Sovětského svazu do Izraele. Úředník ho přemlouvá: „Pročpak se chcete vystěhovat? Žijete přece v socialistické demokracii. Jste chráněn před odíráním a intrikami kapitalistů. Tady můžete klidně spát.“„Naspanej jsem už dost. Teď bych se chtěl najíst.“
Jsou to právě podobné anekdoty, historky a nadreálné báchorky stmelené suverénním vypravěčstvím, které dělají z Ryšavého knihy Vrač (Revolver Revue 2010) subtilnější čtenářský zážitek. Podobný princip proudu anekdot využil autor i ve svém novém románu Stanice Čtyřsloupový ostrov, který vyšel coby příloha letošního jarního vydání časopisu Revolver Revue. Jenže zatímco ve Čtyřsloupovém ostrově jde o to nás zasytit vtipy na první dobrou, Vrač má vyšší ambice.
Hrdina románu, bývalý divadelní režisér a toho času dispečer moskevských komunálních služeb Dimitrij Ivanyč Gusev směřuje svůj fabulační proud na nezúčastněného posluchače, který do překotně se valících slov sice naoko nezasahuje, jeho moc nad čtenářem však vyvěrá ze skladby zdánlivě autentického materiálu.
„Guseva jsem poznal jako vtipného glosátora moskevského uměleckého života a hlavně divadelní scény. Vždy jsme se potkali na nějakém divadelním večírku, kde bavil společnost, a pak jsme jednou jeli na týdenní výlet k Černému moři. A tam jsem zjistil, že skutečně mluví pořád, od ráno do večera,“ vyprávěl Martin Ryšavý v srpnovém čísle časopisu Host.
Fikce mísící se s dokumentem zde vytváří průrvu nepodstatného, do níž postupně sklouznou otázky, koho můžeme považovat za autora a koho za postavu, kdo je tady vlastně ta Šeherezáda (o níž se v knize také mluví), co svádí silou příběhů.
V Ryšavého románu jde totiž především o ozdravnou moc samotného vyprávění, na niž odkazuje i název knihy. Ruské slovo vrač se sice do češtiny překládá coby lékař, hlavní hrdina Gusev však vrače líčí jako jakéhosi zaříkávače bolesti, „který lže tak přesvědčivě, až získá pacientovu pozornost, s tou dál manipuluje“.
Při svérázné léčebné kúře neúspěšného ruského intelektuála Guseva sleduje čtenář osudy jeho přátel z divadla, šílených i jasnozřivých zároveň, bojujících se sebou samými, děním okolo, pudem sebezničení nebo hořem z rozumu: „Měli jsme tehdy na fakultě jednoho takového titána – antisovětčíka, doktora matematicko-fyzikálních věd, co organizoval tisk samizdatu, ale jeho jméno říkat nebudu, protože to byl jinak zlý člověk, zmetek, co má na svědomí smrt několika lidí, protože je bez varování vtáhl do kontextu západní filosofie a vyvolal v nich strašnou krizi. Hoře z rozumu se tomu říká, v ruské kultuře známý fenomén.“
Ruský a západní způsob nazírání na svět se tu mimochodem dostávají do střetu několikrát, od tiché konfrontace středoevropského posluchače a východoevropského vypravěče po současné rozpaky Ruska z nové doby: „Dříve to byla idea jednoty národa, pravoslaví a carismu, jenže to už je pryč, komunismus taky, no a teď přišel Putin a vyjádřil to takhle: My, Rusko, máme ustoupit nějakému všivému Čečensku? Rusko bez vítězství není Ruskem! Takže všem okolo vytřeme zrak, natrhnem prdel a nade všemi zvítězíme a pocítíme hrdost nad tím, nad čím jsme hrdost pociťovali vždycky, totiž nad naším vítězstvím.“ Motto knihy k tomu říká: „Rusko, to je ta země, kde se dělají dobré věci špatně. A špatné věci dobře.“
Postavu Guseva přirovnávali někteří recenzenti k hrabalovským pábitelům. Od těch se ale bývalý divadelník vyděluje právě svými racionálně analytickými postoji, které se odrážejí v jeho glosování sebe sama, ikon ruské kultury i celonárodního hoře, v tomto případě spíše hoře z nerozumu.
Víc než jako esejistický dokument o současném východoevropském obrovi jsem ale Vrači naslouchala spíše coby mytickému hlasu, dávnověkému vypravěči, který umí odložit hrozbu pacientova konce zase o den dál.
Jo, tohle mělo být asi to jádro problému.
Román Vrač získal v neděli 10. dubna Magnesii literu za prózu.