Článek
Metodou duchovních genealogií nejprve rozkrývají vliv řady osobností, jako je kněz Tomáš Halík či rusistka Miluše Zadražilová, na Putnovo myšlení. Druhým nabízeným klíčem k Putnovi je tu pak literárně-geografická hermeneutika. Jednoduše řečeno: vliv míst, kde dotyčný žije, tvoří nebo ho jinak zásadně formují. Putna zde spolu se čtenářem cestopisně vandruje ve stále větších kruzích kolem výchozích bodů, jimiž jsou Písek a Praha. Noří se do kultury německé, italské nebo maďarské a z těchto pozic zjišťuje, co je pro nás skutečně specifické. A co naopak sdílíme s ostatními nebo v čem jsme se inspirovali. Podobně pro docenění evropské kultury slouží pohled přes oceán z USA a cesta do Indie zase vytváří kontrastní pozadí pro zvýraznění kontur Západu jako celku.
Čtenáře může zprvu iritovat, že tak mladý profesor a autor (ročník 1968) pociťuje nutkavou potřebu bilancovat, mudrovat nad svou tvorbou a používat vlastní literárněkritický vercajk k tomu, aby se veřejně obnažil a do hloubky se před zraky nás všech rozebral na prvočinitele. Naštěstí však kniha ve svém důsledku nepojednává ani tak o Putnovi, nýbrž o ničem menším než o západní civilizaci. Je poutavou exkurzí po její české, středoevropské či americké variantě. Sice s módním termínem Západ prakticky neoperuje, neustále se ale vrací ke dvěma základním tématům: antice a křesťanství, jakožto historickým kořenům našeho současného světa. Putna používá studium historie literatury právě k rozluštění povahy dneška: „Nezajímá mě antika pro antiku ani barok pro barok, ale jak antika nebo barok souvisí s námi, s tím, kde jsme teď.“
Koneckonců v tomto civilizačním kontextu Putna čte i pokus Miloše Zemana neudělit mu profesorský titul. Nejde o to, kdo z obou pánů je větší padouch nebo idiot. Ve hře je abstraktnější, leč klíčový princip nezávislosti univerzit na politické či církevní svévoli. Chytáním univerzit pod krkem a profesní likvidací akademiků z pozice moci, jíž došly argumenty, přestáváme být Západem.
Putna se jako angažovaný občan, exhibicionista a provokatér zas a znovu – nejlépe v přímém přenosu – pře o definici, jak by měla slušná západní společnost vypadat. Stejným cílem se ale podle něj v polemikách naučili zaštiťovat i nesnášenlivci a homofobové všeho ražení, kteří se snaží dodat serióznosti svým argumentům a zamaskovat své netolerantní a fašizující spády. A to nejen u nás. Putna připomíná, že první americký politik, který se otevřeně přihlásil k homosexuální orientaci, Harvey Milk, byl zavražděn rovněž politikem, vzorným katolíkem, obráncem rodinných hodnot a americkým patriotem vyznamenaným za svou službu ve vietnamské válce, který svou kampaň postavil právě na odporu k homosexuálům, hippies a dalším menšinám.
Křesťanský fundamentalismus ve své vypjaté americké variantě Putnovi vůbec leží v žaludku. Apokalypticky blábolící a hulákající televizní kazatele označuje za kejklíře a zároveň zdatné obchodníky s náboženstvím, strachem a nenávistí. Hlavní dělicí linií amerického křesťanství ostatně již dávno není rozlišení na katolíky a protestanty, nýbrž na progresivní a konzervativní křesťany, což jde napříč oběma denominacemi. Přitom Putna nenechává nikoho na pochybách, komu fandí, když si utahuje z nelogičnosti ideologie konzervativců: „Jak jde o potraty, jsou pro život, ale jak jde o americké vojenské intervence v zahraničí, právo nosit zbraň nebo trest smrti, jsou krvelační.“
Studijní pobyt v USA Putna označuje za zlomový. Prý si v Novém světě ještě jasněji uvědomil, že veřejné angažmá má smysl a menšiny mají v demokraciích vystupovat asertivně a sebevědomě.
Martin C. Putna
Menšinou je ostatně Putna i v katolické církvi. Dokonce se prý jako katolík raději chodí modlit do protestantského kostela, kde se jako gay a prostořeký intelektuál cítí lépe. Nešetří ani nejvyšší církevní patra: „Vatikán je temné místo světa a temné místo katolicismu. Jestli někde tančí démoni, je to tam. Protože tam je náboženství spojené s mocí, s nárokem na moc absolutní.“ Kde je moc, tam je také boj o moc a poté i hřích z toho plynoucí. Aby toho ale nebylo málo, tato moc v posledních sto padesáti letech sama sebe vidí a navenek prezentuje jako posvátnou. A tedy nedotknutelnou a nekritizovatelnou, což se projevuje třeba historicky novou módou svatořečit kdejakého papeže.
Kniha je tedy víc než jen „úvodem do Putny“. A čerstvě jmenovaný profesor se sám prezentuje jako víc než exot a profesionální provokatér hrdý na své novotvary typu „arcipičus“ nebo „čurozmrd“. Na druhou stranu ale přiznává, jak se jako literární recenzent sám často pletl a střílel úplně vedle. Nebo jak se nechal naivně oblafnout televizním zpravodajstvím z prvních ročníků Prague Pride, se kterým tak nejprve nechtěl mít nic společného. A mnohé také nechává viset ve vzduchu, jen naťuknuté, nedořečené…