Článek
Až dnes, s odstupem času, začínají pamětníci tvrdit, že Kahudův románový debut Příběh o baziliškovi (1992) předčil třebas i Topolovu Sestru a byl nejlepší knihou své dekády. Možná ano, možná ne, faktem je, že ve známost vešel Kahuda až o sedm let později románem Houština. Následovala Technologie dubnového večera (2000), po jejímž přečtení prohlásil Emil Hakl: „Takhle blbě napsat dialogy bych zmáknul taky.“ Kahuda svému odvěkému kamarádovi odvětil: „Tak se ukaž.“ A výsledkem je skvostná kniha O rodičích a dětech.
Sotva si Kahuda vydobyl místo na výsluní u kritiky i čtenářů, stáhl se do ústraní. Někdejší bytostná potřeba psát byla najednou ta tam. Zmizela a vypadalo to, že do nenávratna. Namísto toho pořádal Kahuda opulentní večeře (o jedné z nich jsem ostatně na stránkách Salonu před nedávnem referoval ve spojitosti s Haklovým povídkovým souborem Hovězí kostky), pracoval jako provozní v Kávovarně v pasáži Lucerna, poflakoval se na chatě u Jizery a špacíroval po procházkách tu i onde. Nejplodnější čas spisovatelské zralosti si nechal proplouvat mezi prsty. Trvalo to plný tucet let, než opět dostal zálusk usednout ke klávesnici počítače.
Vítr, tma, přítomnost (Druhé město 2014) je sedmisetstránkový opus. Pořádně baculatý špalík je to, ale u Kahudy nic neobvyklého – Houština měla pět set stran a Proudy tři sta. Takto velký rozsah umožňuje čtenáři vnořit se do textu a vychutnávat Kahudovo obžerné vypravěčství, gustýrovat subtilní postřehy a do svého vlastního slovníku zařadit neobvyklá slova, jako například bouchoř, zkrátka a dobře nechat se až po pás zavalit vyhřátými tekutými písky slov. Má to ale i svá úskalí – naprostou většinu běžných čtenářů tlusté bichle odrazují. Literární hitmakeři mají ozkoušené, že optimální rozsah je kolem dvou set stran. Obzvláště pokud zároveň po očku pošilhávají po nějakém tom budoucím překladu do cizích jazyků... Lecjaký překladatel by radši než sedm set stránek přeložil sedm set tašek na střeše baráku. Ostatně Kahudův text dal zabrat i redaktorovi Miloši Voráčovi z nakladatelství Druhé město. Román byl anoncovaný v edičním plánu už na rok 2013, práce na něm ale bylo tolik, že se to dřív prostě stihnout nedalo.
Václav Kahuda
Jako Kahudovy romány předešlé, je i Vítr, tma, přítomnost jakýmsi intimním deníkem. Opět jsou v něm nádherné lyrické pasáže, jako třeba ta o babičce: Sama se ještě obstarala, ale ztrácela pojem o čase, byla takřka neustále u svých mladých let, byla v nich zanořená a jen občas komunikovala se mnou o věcech tady a teď. Už nabírala vítr, už zvedala křídla a nechávala vzduch zpívat ve svých perutích. Stará velká labuť se chystala na svoji poslední pouť.
Překvapivě ovšem tentokrát převládá dějová rovina. Staromládenectví je sice oproštěné od pekelcování se s haranty a s tím souvisejícími rodinnými starostmi, zato je poměrně nudné. Schůzky s kamarády, noční brouzdání po internetu, e-mailové přestřelky a co dál? Z přebytku času se autorovo alter ego Petr rozhodne zjistit, jak to bylo doopravdy s jeho dědou, který byl špičkovým strojařem, což dobře věděli i Němci a záhy po okupaci ho odvezli na výslech do Drážďan. Po návratu domů inženýr Kratochvíl záhadně umírá. Petr začne pátrat v archívech, čímž se dostane do oka uragánu, kolem nějž krouží dávní konfidenti gestapa, komunističtí udavači z časů stalinistických represí, estébáci, tajní agenti všeho druhu, včetně těch současných...
Sametová revoluce ve skutečnosti žádnou revolucí nebyla, žádné rekovné činy jsme nemuseli předvést, natož prolít krev, tak nějak k nám spadla shora spolu s perestrojkou. Celkem logicky tehdejší padesátníci pochopili, že jde pouze o pojmy, o novořeč nové garnitury, ale marasmus že zůstane stejný a pojede se dál. Šimlíku, hyjé! Padesátníkům dnešním bylo tehdy pětadvacet, což je věk, kdy si člověk sám o sobě myslí, že už je dospělý a zralý, a přitom je nejnáchylnější k iluzím.
Ve svém novém románu se Kahuda poslední čtvrtstoletí snaží pojmenovat jinými pojmy, než je samet. Pod přezdívkou Ghoul tu figuruje jakýsi Marhoul, bonviván s nejdražšími doutníky v koutku úst, ano, ten, co stál za kontroverzní privatizací filmového Barrandova. Nedotknutelného Václava Havla nazývá hrdina románu Pižďuchem a neopomene mu v souvislosti s Lucernou omlátit o hlavu Chemapol. Proč znovu připomínat zapomenuté kauzy, co před čtvrtstoletím plnily titulní stránky novin?
Václav Kahuda
Prezident Pižďuch, Kakala, lidé z rodin okolo pražského centra Charty, a na druhé straně prezident Pytložvejk, obklopený korupčníky a privatizátory, zmaštěnými ideology s ohonem řídkých vlasů, primitivní sebrankou a rovněž figurami z virtuálního „odboje“... v podstatě jsou to všechno mrzáci... A jedině tito lidé jsou schopni se prodat. Jejich osobní ješitnost nemá hranice. Možná to tak bylo vždycky... Nevím.
Tohle se pravděpodobně leckterému skalnímu Kahudovu čtenáři nebude zamlouvat. Zkuste na Facebook napsat, že ta naše demokracie není úplně tak demokratická. Ukamenují vás, uřvou falešným argumentem: Chceš, aby se vrátili komunisti! Není ale smysluplnější, než takhle křičet, kamenovat kmotry a se stárnoucím donem Quijotem soucítit? Co je zavrženíhodného na tom, že při bilancování, které k abrahámovinám chtě nechtě patří, cítí Kahuda zklamání a prohru?
Nyní, takřka padesátiletý, cítím, že ten nejsilnější pocit, který byla má existence schopná vygenerovat – byla nenávist k lidem... a soucit s celým světem. Žádná samice nedokázala překonat mou hrůzu ze života, a tak jsem do ní nezasil. Chvílemi jsem si nalhával, že jsem fousatej hodnej fotr. Ale byla to lež. Já a střídající se milované ženy po mém boku jsme nakonec vždy poznali – je to hezké přiblížení, ale nikdy to nezaplní prázdnotu, která je ve mně. Vylil bych do nich jenom svoji tmu.
Ne náhodou názvy kapitol, napsané do řádku za sebou, tvoří větu, a ta věta zní: Můj Život Byl Noční Let Sovy.
