Článek
Jednoho rána jsem se probudila, vyštrachala se z ateliéru a vyšla na chodbu. V ten samý okamžik vyšel z bytu také Pavel s nepostradatelnou igelitkou v ruce. Stydlivě jsme se pozdravili a v tom se igelitka v jednom rohu protrhla. Pavel zkontroloval rozsah újmy, a jako kdyby se nic nestalo, pomalu sestupoval po schodech za svým dnem. Pozdržela jsem se, abych si zachovala odstup, a pak pomalu scházela týmž schodištěm. Jako Ariadninu nit jsem sledovala drobné stříbrné střepy, jež pomalu chrlil protržený roh plastiku. Pavel Zajíček je trousil, přirozeně, zasmušile, jako kdyby o tom ani nevěděl… Muselo tomu předcházet velké ničení jakýchsi neznámých zrcadel.
Právě takové rozdrcení zrcadel a z toho vzcházející vytváření cesty k sobě samému tvoří výchozí bod jeho Knihy moří (Pulchra 2011).
Kniha vznikala v Göteborgu během necelých dvaceti dní krátce po Zajíčkově příjezdu do Švédska v roce 1981. Má podobu básnických deníkových záznamů a přes veškerou svou svéhlavost a svévoli připomíná dynamickou pestrou mandalu. Tvůrce je tady více než kdy jindy velkým synestetikem, který je donucen spokojit se s nedostačujícím médiem slova.
Vlastní mandalu si musí vytvořit v místě nového příbytku, jenž se mu spolu s nejbližším okolím zjevuje v podobě hologramu. Žádný neměnný obraz s pevným rámem, toto město na pobřeží moře je spíše psychickým otiskem krajiny, stopou zvnitřnělou mystickým vyklenutím a téměř současným romantickým zborcením dovnitř.
Zajíčkův byt se postupně stává celou, slují, rakví, chrámem i zahradou světa, kde vládne opakované zaklínání věčnosti maskované zacykleným „zíráním do zdi“. A vznikající mandala je neustále rozežírána chaosem, chandrou a démony, kteří mají obcujíce se strážkyněmi vstupních bran volnou cestu až k tomu nejniternějšímu a nejzranitelnějšímu v člověku.
Pavel Zajíček není jen básníkem, ale také undergroundovým hudebníkem.
Celá první třetina knihy bodá jako stovky jehliček. Obraznost je tu divoká, vnímání rozjitřeno až na hranici bolesti. Jsme v hájemství rozběsněné subjektivity, rozbásněného podvědomí, v doupěti, kde se exulant a poutník oddává podivuhodně smyslné askezi samoty: Byl jsem ve stínu odcizení. … Do představ vytékala těla do sebe vrostlá jako v krajině lásky, bílý tvorové tekoucí po okně, po rtech, po tvářích, jako řeka tekutý lásky.
V kontextu Zajíčkovy literární tvorby je Kniha moří zřejmě jeho nejotevřenějším, nejhorečnatějším, a proto i nejerotičtějším dílem. Promlouvá mnoha jazyky, tvary, chutěmi a hudbou, která mění svou dynamiku, zahlcuje a náhle unikne jako vlny příboje a opět zahltí, když coby zpěněná moč vnikne do všech otvorů. Je to text upřímný, krutý i něžný, zadržovanou jemností místy upomíná na Demlovy texty o zjevení a smrti.
Na tento intimní labyrint si musíme zvykat postupně. Učíme se pozorovat dění i pouhé zárodky událostí a krajin skrze nesčetněkrát zpřelámanou a zkrucovanou perspektivu.
Realita a irealita jsou negovány a opakovaně se rodící subjekt se znovu a znovu vrací tam, odkud vyšel. Jako by chtěl zasahovat do samotného přelévání času, nasát jeho esenci, a tím alespoň na onu krátkou chvíli přidrzlého tvůrčího „ztopoření“ splynout se stále zcizovaným universem.
Objekty, vjemy a pocity se tu spojují v jakési escherovské systémy. Jsou skutečné jen na papíře, třetí rozměr nemají, proto se jich nelze dotknout, nelze je obejmout – pouze je prožít jako blouznění, vytržení. Slovům a komunikaci je odpírána vyšší hodnota a důvěra v ně je mizivá. Na stěnách se promítají plesnivé „stopy myšlenek“ a omítka, jež se pod jejich tíhou sloupne, se nakonec vždy rozmyje ve slaném kalu plně rozmasturbované samoty. Z hladové, a přesto stále přesycené bytosti básníka se v jedné vteřině stává kajícník, kazatel, kat, mučedník, krysa i krysař. Nenávist stejně jako láska se stávají prostředkem toho nejtěsnějšího spojení s bližními. Nikde se nelze jednoduše zabydlet, nikdy nelze jednoduše přijmout popelec: Chtěl jsem padnout na kolena, ale žádný kolena jsem neměl… Krása tu vyrostla z výsměchu kráse.
Jakožto bonus je do kartonového pouzdra, které chrání tvárnici bibliofilského vydání Knihy moří, zasazeno CD s vypíchnutými úryvky textu. Zajíčkově jako vždy lehce do tuhosti stylizované apokalypticko-kazatelské deklamaci poskytují rytmickomelodické jeviště dva hudebníci – brněnský multiinstrumentalista a skladatel Tomáš Vtípil a baskytarista Michal Koval.
Výběr textových zlomků na nahrávku a jejich přehledné členění mohou napomoci při prvotním porozumění ne snadno proniknutelné poemě. Nahrávka jako celek však působí poněkud uhlazeným dojmem, a to především v závěrečné třetí části. Můžeme to pociťovat jako rozpor s nespoutanou živelností a, řekněme to, vlhkostí a geniální zvrhlostí díla, které patří k nejlepším textům autora nejednou citované podzemní výzvy: Přiznáváme se k atentátu na nelidskost, přiznáváme se k úchylce, přiznáváme se k šílenství, přiznáváme se k nevědomí, přiznáváme se k jinakosti… (Mařenická kniha, 1977)