Článek
Vzpomínám, že jsem se ho na psaní naposled zeptal, když jsme spolu byli v Semilech na vernisáži výtvarníka Michala Machata. Kdepak, já jenom překládám, odvětil Tomáš. A pic kozu do vazu! Do týdne mu vyšla kniha. Zvláštností je i tento nebývale pozdní debut, kterému nepředcházelo obligátní publikování v časopisech, rovnou se vytasil s románem. Vroce 2008, kdy vyšel Milostný dopis klínovým písmem, bylo Zmeškalovi dvaačtyřicet let. Tehdy jsem do Salonu napsal nadšenou recenzi a nebyl jsem sám, nakonec se Zmeškalovi dostalo řady poct a ocenění: byl nominován na Magnesii Literu, získal Cenu Josefa Škvoreckého a Cenu Evropské unie za literaturu. Jakmile si otevřete autorovy webové stránky, vybafne na vás vitrína plná trofejí. Zanedlouho po úspěšné prvotině vydal román Životopis černobílého jehněte a s pouhopouhými dvěma knihami na kontě si otevřel soukromou školu psaní. Zvláštní. A v neposlední řadě asi k velkému překvapení především Viktora Stoilova z Torstu, který ho takříkajíc udělal a bez jehož pák do médií by prvotina dost možná zapadla nepovšimnutá, vydal současnou novinku Sokrates na rovníku ve vlastním nakladatelství Mishkezy. Tohle všechno mi problesklo hlavou ještě dřív, než jsem román Sokrates na rovníku otevřel.
Po formální stránce v něm Tomáš Zmeškal pokračuje v osvědčeném modelu střihů. Kapitola Mlejn (2006). Střih. Kapitola Anna začíná rokem 1942. Střih. England a rok 1985. Střih. Dalston Market, 1995. Příběh lze vyprávět třeba i od konce nebo od prostředku, na tom nezáleží. Kouzlo literatury spočívá v tom, že v alchymii písmen, která příběh obestírají, se kdesi za slovy vyjeví to nenapsané a postavami románu nevyřčené. Zmeškalův román bohužel není takového rázu. Jde o suchopárné čtivo připomínající odborné stati z Ústavu mezinárodních vztahů na téma Afrika (proto ani není divu, že o knize referuje i ministerstvo zahraničí na stránce Velvyslanectví České republiky v Abuji). Už zmiňovanou metodou střihů jsou faktografické pasáže prostřídány s rozvláčným vyprávěním, které ovšem postrádá nosný dramatický náboj.
Po úspěchu Milostného dopisu klínovým písmem byl Tomáš Zmeškal zařazen mezi český spisovatelský křišťál, určený na vývoz, což v praxi znamená delegování na knižní veletrhy tam i onde a na čtení zase onam a studijní pobyty za hory a doly a sedmero moři. Podle všeho to on sám považuje za natolik důležité, že to ve svém opusu neopomněl uvést: V Berlíně jsem absolvoval čtení s Kateřinou Tučkovou a Petrou Soukupovou. Dopadlo lépe, než jsem čekal. Sál byl plný, přestože jenom Petra měla jeden svůj román přeložený do němčiny, a nás dvou zbývajících se posluchači ptali, kdy už konečně vyjdou ty naše. Ohlas posluchačů i organizace ředitele Martina Krafla byly skvělé, zkrátka Německo.
Ústředním tématem románu Sokrates na rovníku má být hledání otce, jenž v mládí pobýval v Praze na studiích, ale po narození syna byl nucen se vrátit do své vlasti, do Konga. Jak jsme se v mezičase dočetli, Kongo se původně nazývalo Belgické Kongo, poté Demokratická republika Kongo, Kinshasa a následně Zaire a v současnosti Demokratická republika Kongo, už bez Kinshasa v názvu. Kinshasa je jeho hlavním městem. Stát ve střední Africe. Rozloha 2 345 410 km2. Počet obyvatel 69 miliónů. Hlava státu: prezident Joseph Kabila. Měna: konžský frank (CDF). Jazyk: francouzština (úřední), lingala (obchodní lingua franca), kingwana (diaialekt svahilštiny), kikongo, tshiluba. Nejvyšší bod: Pic Marguerite na Mont Ngaliema (5110 m n. m.). Poctivě jsem se snažil, a přestože ostřílení recenzenti obvykle dávají knize šanci tak do dvacáté stránky, dočetl jsem až do strany 91, než jsem ji definitivně zaklapl a odložil. Jak to dopadne s hledáním otce, mě přestalo zajímat.
Připouštím, že jsem možná přehnaně kritický, že takto pojatý dokuromán jenom není mým šálkem čaje a že bude ostatními čtenáři naopak přijat s nadšením. Možné je všechno.
Co je mým šálkem čaje? Třeba Taneční hodiny pro starší a pokročilé, které mimochodem stranou 91 končí. Co věta, to drobná exploze, jako ve čtyřtaktním motoru, který dokonale seřízen fachá na plné obrátky a strýc Pepin s rozevlátými vlasy uhání krajinou svých pábitelských blouznění. Na rozdíl od Zmeškala Bohumil Hrabal školu neměl. A není to tak dávno, co se proti pojmenování gymnázia jeho jménem vzbouřili studenti v Nymburku. A Sokrates? Ten hrál za brazilskou fotbalovou reprezentaci na mistrovství světa 1982, kde ohromil diváky góly vstřelenými do sítě soupeřů patičkou.