Hlavní obsah

Nad knihou: Strčit si prsty do krku

Právo, Jana Hanušová, SALON

Prvotinu Sofi Oksanen Stalinovy krávy (Odeon 2012) přeložila Linda Dejdarová. A budiž jí dík za to, že můžeme i my podržet vlasy zvracející bulimoanorektičce Anně, která v tomto románu strká prsty do krku nejen sobě, ale i poválečné historii, a snědené roky natrávené kyselými osudy jednotlivých lidí se tak mohou vyplavit zpět na světlo. Mimochodem bájný druh skotu, kterému se v socialistickém Estonsku říkalo Stalinova kráva, byly ve skutečnosti vyhublé kozy.

Foto: Archív nakladatelství Odeon

obálka Sofi Oksanen: Stalinovy krávy (přeložila Linda Dejdarová, Odeon 2012)

Článek

Knížka je sondou do mysli šíleně krásné nemocné ženy a do nemocného toku dějin. Anna je na jednu stranu tak mladá, že může zajít do baru, dát si pořádnou nálož alkoholu a speedu a odvést si domů, koho se jí zlíbí. Na druhou stranu se ale narodila do dvou světů sice kulturně a jazykově blízkých, poválečným světovým uspořádáním však odmrštěných do protikladu. Anna v Estonsku poznala, jak historie vstoupila její rodině do života, a teď žije za úzkým zálivem ve Finsku, kde si lidé neodpustí pohrdat levnými estonskými děvkami. Ani na jednom místě se nežije úplně dobře, ale na obou lze nalézt něco, co by se dalo vzít a spojit v jedno, obnovit rovnováhu. Takovou rovnováhu, kterou dokázala Anna najít zatím jen mezi anorexií a bulimií.

Annině estonské matce se díky finskému manželovi poštěstilo odstěhovat se na lepší stranu hranice, na které ale mnohokrát v pláči vzpomíná na domácí estonský chleba a porodí a vychová tam Annu, která chleba nejí, anebo ho spořádá ve velkém a pečlivě vyzvrací. Matka nikdy nechtěla, aby se o estonském původu dcery veřejně vědělo, chtěla, aby Anna byla čistomyslnou Finkou, když už nemůže být čistokrevnou. Ale při pozdějších návštěvách na druhé straně viděla její dcera příliš mnoho: sukně na estonských ženách toužících po finských kalhotách, tlačenice v poloprázdných obchodních domech, příbuzné lačnící po dovozovém oblečení a urážející se kvůli každé nedovezené západní teplákovce. Prošla stokrát před pohledy celníků, na nichž natrénovala nenápadný úsměv, se kterým se později vracela ke stolu ke svým mužům, poté co si odběhla na záchod vyzvracet večeři. Ve Finsku nesměla vyprávět, jak krásná je estonská země, a v Estonsku nikdo nechtěl uvěřit, že ve Finsku není zaručeno štěstí a že Finové nejsou jen křupani, co jezdí do Tallinu za levným zbožím a alkoholem.

Foto: LEHTIKUVA/Tea Karvinen, ČTK

Sofi Oksanen

Osud všech hlavních postav je už od začátku tragický, cesta do záhuby je vytyčena. Přesto čím je Anna blíže nalezení nové rovnováhy, tentokrát mezi svou finskou a estonskou polovinou, tím víc se zdá, že léčba některých společenských a lidských neduhů je snad možná.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám