Článek
Za rohem, v hospodě U parlamentu sedává u štamgastského stolu společně s nakladatelem Ladislavem Horáčkem, spisovatelem Petrem Šabachem, básníkem Gustavem Erhartem nebo harmonikářem Pepíčkem Čečilem, akorát jsem nevěděl, že je to profesor Ivo Tretera. Praha je malá a obzvláště ta plzeňská a od vidění se z pivnic známe asi všichni, jo?
Ivo Tretera se narodil v roce 1933 v Praze. Po studiích nastoupil na katedru filosofie Karlovy univerzity jako asistent se zaměřením na teorii poznání a dějiny filosofie. V letech 1966–1967 si dělal postgraduál na univerzitách v Nancy a Paříži. Následně mu byla omezována a posléze zcela zakázána pedagogická činnost. Po nuceném odchodu z fakulty do Archívu UK se zabýval historií české a německé univerzitní filosofie. Výsledkem jeho bádání je dílo J. F. Herbart a jeho stoupenci na pražské univerzitě (1989). V současnosti je profesorem dějin filosofie na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK.
V anotaci na Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec (Paseka 2011) se praví, že jsou obrazem české intelektuální scény druhé poloviny 20. století. Na pozadí této historické fresky je zaznamenáno řádění normalizátorů, poprvé jsou zde uveřejněny podrobnosti kolem likvidačních tažení proti pedagogům na Filosofické fakultě a pracovníkům Filosofického ústavu ČSAV.
Pro běžné čtenáře ovšem bude pravděpodobně zajímavější v titulu zmiňovaná osobnost Bohumila Hrabala. Přiznám se, že i já jsem při čtení přeskočil úvodní kapitoly a začal jsem knihu číst od prostředka, kdy se Tretera s Hrabalem spřátelil a stal se nepostradatelným členem jeho stolní společnosti. Hovory nad pivem vedené, ty zajímavé, které se posléze staly zárodkem Hrabalových literárních děl, tu Tretera cituje doslovně. Nespoléhá se při tom pouze na fenomenální paměť, ale využívá i zápisků ze svého diáře, které si kdysi prozíravě učinil. Mezi bezpočtem jmen tu figurují dnes už legendární postavy: Karel Marysko, Vladimír Boudník, Egon Bondy, Ladislav Ducháček, Oldřich Hamera, Vladislav Merhaut, Josef Hampl, Václav Mencl, Ivo Pondělíček, Vladimír Borecký a další. Mimochodem, jmenný rejstřík zabírá plných 15 stran.
O Hrabalovi se tu dočtete i tyhle věty: Jeli jsme z Kerska do Prahy po nově zřízené dálnici, řídila paní Pipsi, a pěkně to rozfofrovala. Z její tváře jsem vyčetl, že taková pekelně rychlá jízda jí dělá radost. A najednou v tom fofru zcela nečekaně zatočila prudce volantem doprava a zpátky, auto poskočilo, dostalo smyk a málem se převrátilo do pangejtu. „Vyser se na kočku!“ zařval Hrabal na Pipsi, která se tímto manévrem kočce vyhnula. Z auta, jež zastavilo, beze slova vystoupili jak Hrabal, tak i Eliška, aby si vyměnili místa u volantu. Vypadalo to jako nějaký nacvičený obřad. Než se Hrabal ujal řízení, musel se uklidnit: „Krávo, svině, děvko!“ – a množství podobných a ještě horších nadávek z něho vyšlo, než znovu nastartoval. Eliška to poslouchala s naprosto flegmatickým klidem, jen Hrabala jaksi mateřsky napomenula: „Bogane, nebuď ungustiózní! Treterovi tě takovýho neznaj’.“
Kdyby jenom Treterovi. Náhle je tu úplně jiný Hrabal, než onen adorovaný mistr pábitel. Ale není nám to servírováno jako šťavnatá bulvární senzace, nýbrž letitý přítel tu prostě vydává svědectví. A to, aby mělo význam, musí být úplné.
Bohumil Hrabal se v roce 1994 v pivnici U Zlatého tygra sešel s prezidenty Václavem Havlem a Billem Clintonem.
Jak je vidno, přátelství Tretery s Hrabalem se neomezovalo pouze na hospodská posezení. Tretera byl častým hostem Na hrázi a se svou ženou Peluškou Bendlovou zajížděli i na rodinné návštěvy do Kerska.
A tady jsem se zarazil – Peluška Bendlová? Od tohoto okamžiku pro mne zcela neočekávaně a překvapivě dostala kniha najednou rovinu osobní. Vrátil jsem se zase na začátek, který jsem prve přeskočil, abych se o Pelušce dozvěděl víc. Je to ona! Moje teta Eva měla kdysi vážnou známost s Peluščiným bratrem Ivanem, a jak se teď sám matně rozpomínám, jako dítě jsem Treterovy dobře znával. Ivan Bendl byl výtvarník a ohromně zajímavý chlap s originálními názory. S tetou se vídali i po jejich rozchodu. Já se s ním potkával v Divadelním ústavu, pro který jako grafik zpracovával časopis Theatre, a po práci jsme spolu často zašli do Blatničky na víno. V půlce devadesátých let ale jako by se po něm slehla zem.
Na straně 262 píše Ivo Tretera o Karlu Peckovi, kterého z rozčilení, když se měl kvůli restitucím vystěhovat z Malé Strany, ranila mrtvice. Nebyl a není sám. Navlas stejně zahynul i bratr mé ženy Ivan Bendl, mnohem mladší než Pecka, když ho vystěhovali z jeho bytu v Bulharské 17. Se zpožděním jsem se tak dozvěděl, že je Ivan mrtvý a příslušnou stránku jsem naskenoval a poslal ji tetě emailem, telefonovat se mi nějak nechtělo.