Článek
Když jsem na podzim 2011 se Sašou Stanišičem dělala v berlínské kavárně rozhovor nad jeho románem Jak voják opravuje gramofon (2006), byl v nevděčné situaci autora mimořádně úspěšné prvotiny, od kterého se čeká, jestli se potvrdí. Saša Stanišič se potvrdit chtěl a bylo to na něm trochu znát.
Vojáka napsal na základě osobního traumatu, jak už to tak autoři prvotin mívají, a nelze se jim divit, spíš trochu závidět, že našli cestu, jak to zpracovat. Stanišičovo trauma byla občanská válka a překonat tohle musí být opravdu jako překonávat vlastní stín. Svěřil se mi, že na tom maká každý den. I na dovolené v brazilském Riu, kdy od psacího stolu vidí pláž a moře. Že se od toho stolu nezvedne, dokud nenapíše, o čem si myslí, že musí. Trochu borec a trochu cvok, pomyslela jsem si. K druhému románu mu to potom trvalo osm let.
Jmenuje se Noc před oslavou (do češtiny přeložil Tomáš Dimter, Labyrint 2016) a je skvělý.
Jak voják opravuje gramofon byla koláž desítek příběhů. V recenzích se psalo o radosti z vyprávění, ale mně to vlastně přišlo trochu užvaněné. Také Nocí před oslavou kráčí mnoho vypravěčů. Mnoho, ale zároveň jeden jediný. Hlavním hrdinou je totiž vesnice Fürstenfelde, řiť světa, který na ni zapomněl, stejně jako Bůh a zbytek znovusjednoceného Německa, díra po granátu absolutně nestrategicky umístěná mezi dvěma jezery, jako symbol kolektivní přítomnosti, a jak se ukáže, i minulosti. „Jsme smutní, jsme veselí, soudíme, chystáme,“ představuje vesnice samu sebe ve zvláštním majestátním plurálu – a je to majestátnost něčeho, co končí. No a zatímco Voják byl vypravěčskou orgií, v Noci před oslavou není ani slovo navíc. Stanišič rozsekal souvětí na co nejmenší jednotky, až na hranici srozumitelnosti, úsporností připomíná K moři Petry Soukupové. Jenže tam je jasné, o co komu jde a kam se to vydá, kdežto Noc před oslavou si to namíří úplně jinam, než by člověk čekal. V prostoru i v čase.
Sašu Stanišiče jsem po těch pěti letech znovu potkala na jeho čtení v pražském Goethe-Institutu. Debatu s ním vedl jeho překladatel Tomáš Dimter, který si zaslouží metál, protože mu autor ke všemu výše řečenému přichystal ještě němčinu z kronik 16. století; k překladu téhle knihy byl dokonce uspořádán třídenní seminář!
Na základě pražského čtení jsem si pak udělala jednoznačný obrázek: bude to sociální kritika. Stanišič živě popisoval (reálný) předobraz Fürstenfelde jako vesnici, kde chlapi chodí na pivo do vyklizené garáže, protože všechny čtyři hospody zkrachovaly, kde nikdo s nikým nemluví, hlavně ne o minulosti a NDR, kde večer na náves vylézají lišky a v šanonech v obecním archívu je pečlivě zdokumentovaná celá místní historie, ale kupodivu chybějí roky 1933–1945…
„Dějiny lidstva jsou dějinami těch, kdo se dobře ukryli.“
Takže Bohdan Sláma východoněmecké deprese? Jenže tak to není. Tak to není ani zdaleka.
Saša Stanišič na pražském čtení
Děj se odehrává v předvečer svátku svaté Anny. Příběh začínáme převozníkem, který se utopil. I další protagonisté – lidé, zvířata a věci – míří cugrunt. Pan Schramm, bývalý podplukovník lidové armády, muž „s rovnou i pokřivenou páteří“, by se rád zastřelil. Případně si dal cigáro. Ještě se nerozhodl. Ovšem „v domácnosti Wilfrieda Schramma se nachází v průměru víc důvodů proti životu než proti kouření“. U automatu na cigarety se Schramm potkává s osmnáctiletou Annou, „která bude upálena“. A kdo se dál potuluje nocí? Třeba morbidně obézní kronikářka Schwermuthová, odbornice na lokální dějiny, která ale kroniky raději zamyká do sklepa, tu hrůzu je bezpečnější držet pod zámkem; proč ale dneska v noci zamkla do sklepa i svého syna? Pak jsou tu němý Suzi a bývalý práskač Dýče, který chová slepice, na něž si brousí zuby mluvící liška, dále zde vystupují tři zvony, sele s lidskou hlavou, dva středověké přízraky a jugoslávská Němka, stará paní Kranzová, „která je hodně v pohodě, ale něco je s ní taky hodně v nepohodě“.
Stačilo by málo a nebyly by to postavy, ale kabinet kuriozit. Naštěstí Stanišič je ironik, ale není cynik, a na všechny tyhle lidi, zvířata a věci pohlíží s normálním, ale s ohledem na stav literatury a světa překvapivým soucitem.
„Pokřivení páteře vychází z toho, že dlouhou dobu padal před vlastními chybami na kolena.“ Nebo: „Buď hrdinský ke své vzpomínce tím, že upřímně přiznáš, co bylo. Buď hrdinský a věz: Hrdinové nemohou být vždycky hrdiny, ale i tak je toho dost na práci.“
V tom se dá poznat, že?
Ke všemu má Noc před oslavou celkem roztomilý dovětek. Reálný předobraz Fürstenfelde se totiž díky ní stal turistickou atrakcí – naposledy tam dorazil autobus až ze Švýcarska. Navíc čím víc času Stanišič v téhle „zaříznuté“ vesnici trávil, tím víc živoucího v ní objevoval. „Někdo má zahrádku, jiný jezdí za dcerou na víkend do Berlína, další se v sedmdesáti zamiloval. Pro mě je to pozitivní kniha,“ říká. No, pozitivní je trochu silné slovo, osobně bych poselství Stanišičova textu spíše popsala nápisem, který je na nejstarším z fürstenfeldeských zvonů „napsán velkými literami, jakoby dětskou rukou: BUĎ TRPJELIVÝ V ZÁRMUTKU“.
