Článek
Zázračné dítě, jednoduchý příběh o dočasném rozšíření jedné norské rodiny z šedesátých let o novou členku, může ve fantazii otrlejšího čtenáře vzbudit různorodá očekávání. Může se těšit na psychologizující obraz skvadry narušených osobností, které k sobě váže krutá DNA, i netěšit se vůbec („Drama z domácnosti? To se měl přijít podívat k nám.“). Sebekriticky řečeno: je možné, že narušená jsem já, a to čtenářsky. Schopnost autora získat si mou důvěru a pak ji nerozpustit v nějakém zbytečném gestu, které mě má šokovat a přesvědčit, že lidská duše/svět je ještě nepochopitelnější, než se na první pohled zdá, totiž není samozřejmostí. Mnoho spisovatelů se nechá omámit mocí, kterou nad čtenářem získají, a pak mu s gustem předvedou, jak hluboce se ve svém porozumění postavám i tématu mýlil. Ukázala bych prstem, který číman mě naposledy podfoukl samolibým blábolením o pseudoproblémech australské smetánky, aby mi pak ukázal, jak moc jsem vedle, ale neudělám to, protože si nechci narušit rehabilitaci ve společnosti talentovaných a řemeslně vynikajících Norů.
Pistorius & Olšanská totiž v letošním roce nevydali jen skvěle vyprávěného, v detailu poetického Jacobsena, ale také povídkovou antologii Se světem nepohneš, kterou ve spolupráci s Jarkou Vrbovou přeložili posluchači jejího semináře na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ke své velké – dost možná konzervativní – radosti jsem zaznamenala, že drtivá většina autorů také sdílí úctu ke čtenářově inteligenci a nesbírá body hrou s pravidly žánru, případně fantastickým námětem. Umějí nevysvětlovat do bezvědomí. Čtenář se totiž i tak spolehlivě dozví, co se může stát, když bez varování změní kadeřníka, případně kde se na norském venkově vzali beatnici, když mu do té doby vládli kovbojové a indiáni.
Poplácání po zádech patří kromě nakladatelů a překladatelů obou knih také instituci s názvem NORLA – fondu pro podporu norské literatury v zahraničí. Jedná se o státem financovanou neziskovou organizaci, která prostřednictvím příspěvků umožňuje vydávat domácí tvorbu v paletě jazykových mutací, zprostředkovává setkávání překladatelů s autory a stará se o jejich jméno v zahraničí.
Od chvíle, kdy Norové narazili na ropu a původně rybářský stát přebudovali ve výspu sociálních jistot a občanské společnosti, se tak jedná o další potvrzení jejich výjimečné schopnosti neutrácet peníze za diamanty dlážděné dálnice, případně nákup exotických ostrovů ve tvaru soba, ale za něco smysluplného.