Nad knihou: Šabachova kostka

Po hodině úpění na mě konečně došla řada a v bílém plášti vyšel z ordinace MUDr. Hrnčiřík. Oko mu padlo na Šabachovu nejnovější knihu Máslem dolů (Paseka 2012).

„Co to čteš?“ zděsil se upřímně. MUDr. Hrnčiřík je spolužák z gymnázia. Kromě odborných stomatologických publikací a novin ráno v metru nečte nic. Přesto má na Šabacha jasný a ostře vyhraněný názor.

„A to ho čteš, nebo recenzuješ?“

„A to ho čteš, nebo recenzuješ?“ „Oboje,“ opáčil jsem.

„Každej rok vydá novou knížku,“ jal se vysvětlovat svůj pohled na Šabacha MUDr. Hrnčičík. „Seká to, jak když na běžícím pásu ve fabrice sekaj trpaslíky. Sentimentální kýč non plus ultra. Pak podle toho Hřebejk natočí film a mají frajeři vyděláno. Kdybych rozvrtal všem lidem v týhle republice stoličky, tolik si nevydělám, co oni dva.“

MUDr. Hrnčiřík je sice odborník přes vrtání, ne přes literaturu, ale svým názorem na Šabacha si nic nezadá s většinovým míněním kritiky.

Zadat si, či nezadat, to je to, oč tu běží! Stačí se podívat na recenze, které si drží od Šabachů, Páralů iVieweghů nepochopitelný odstup. Absolutně nechápu, proč zrovna tihle upadli v nemilost. Jejich romány jsou fortelně vystavěné. Obyčejně je v nich i překvapivý dějový zvrat. Přirozené, ze života odposlechnuté dialogy. Vyprávění odsejpá, vtip a ironie jsou vyváženy špetkou dobře dávkovaného sentimentu. Co je na tomhle zavrženíhodného?

Jestli je něco bolavý zub, tak tohle. Tváříme se, jako by česká literatura byla plná šrajbrů, co s každou novou knihou udělají revoluci srovnatelnou s Joyceovým Odysseem. Houbeles. Kolik takových spisovatelů je v generaci, a to ne v Čechách, ale na světě? Napsat řemeslně poctivou knihu, kterou čtenáři zhltnou na posezení v ordinaci u zubaře, to je přece setsakramentský kus kumštu.

Ale zpět ke knize Máslem dolů a k jednomu obrázku z ní, který naleznete i u tohoto článku.

„Já to vidím jako krychli s těma áčkama ke mně,“ řek sem.

„Já to vidím jako krychli s těma áčkama ke mně,“ řek sem. „Já mám k sobě momentálně béčka,“ říká Evžen se záhadným úsměvem na jinak zamračený tváři. „Věc pohledu,“ konstatuju.

„Přesně tak…“ kejve na to Evžen moudře svou prošedivělou, kdysi nazrzlou hlavou.

Evžen s Arnoštem jsou chlapíci kolem šedesátky, kamarádi a štamgasti z pivnice Ticho. Z jejich hospodských debat vyplyne, že Arnošt provozuje dosti obskurní antikvariát, pravidelně dochází do nemocnice na návštěvu za svým starým otcem, který už téměř nevnímá skutečnost. Nebo ji naopak jako jeden z mála vnímá? Největší Arnoštovou radostí je jeho vnuk Míša. S ním tropí rozličná alotria. Potom ale dojde k tragédii, Míša na chůdách shodí hrnec s vroucí vodou a opaří se. Od tohoto momentu kniha nabere překvapivé obrátky. Jaké, to vám samozřejmě prozrazovat nebudu, ale když už jsme u těch doktorů, v Máslem dolů vystupuje jeden obzvláště nesympatický opruzant.

„Četl jsem tuhle…“ naklání se ke mně vlezle doktor Palindrom a pak se mě ptá, jestli jsem to taky čet, a já zvolám „Nečet!!!“ stejně hlasitě a se stejným entusiasmem, jako tu nedávno fotograf Šámal zvolal: „Ježíši! Já jsem tak šťastnej, že už nemusím souložit!“, ale to doktora zjevně neodrazuje a ještě několikrát opakuje, že je „insolventní“, a já si v duchu opakuju „Not a penny… Not a penny…“ společně s Falstaffem. Pozoruju upřeně bouli na Evženově bundě a mám sto chutí do ní hrábnout, na chvíli si vypůjčit tu jeho pistol, střelit doktora přímo mezi oči a se slovy „Not a penny…“ ji zase vrátit a znovu a opět společně s Falstaffem zvolat: „Pověz, co chceš říci, jako člověk z tohoto světa!“, což je věc, kterou doktor Palindrom skutečně neovládá.

„Je blbej!“ směje se Evžen a já přemejšlím, jestli to řek schválně, anebo je fakt tak dobrej, protože „je blbej“ je přece palindrom.

Je to dobrý, nebo blbý? Záleží na úhlu pohledu. Podívejte se znova na onu krychli. Co vidíte?