Článek
Dle francouzského spisovatele Michela Houellebecqa se uvnitř naší západní společnosti vše lidské nevyhnutelně rozpadá – v prvé řadě mezilidské vztahy. Jsme prý jedni z posledních, kteří se máme rádi dostatečně málo na to, abychom mohli milovat i někoho jiného. Jde o přirozenou degeneraci, která nemá alternativu.
Abychom si přestali všímat bezvýchodnosti a osamělosti, které s sebou takový rozpad přináší, soustředíme se na to, co nám zbývá a co v důsledku onen rozpad ještě urychluje: na svá zaměstnání a lákadla, která nám naše společnost zážitku nabízí v oblasti volného času. Se stárnutím, což je další spisovatelovo velké téma, se však naše možnosti v druhé oblasti, jejímž slastem jsme mezitím propadli, drasticky zužují. Po čtyřicítce odchází, podle Houellebecqa, funkčnost našich těl, ale i schopnost nepředjímat ztrátu štěstí.
Postupem času je tak pro nás první možnost, tedy práce, stává víc a víc podstatná, dokonce definující. Platí to i pro postavy spisovatelova nového románu Mapa a území: Olga, milenka hlavního hrdiny, výtvarníka a fotografa Jeda Martina, od něj odchází, protože se kvůli práci stěhuje na druhý konec Evropy. Pro identitu Jeda samotného je klíčová profese umělce. Jeho otec prožívá těžkou krizi následkem odchodu do důchodu.
A čím více jsme závislí na svém zaměstnání, tím více podléháme dění na „bitevním poli“.
Už ve své prozaické prvotině Rozšíření bitevního pole se Houellebecq zabýval tím, nakolik „bitevní pole“ volného trhu narušuje naši identitu, a v podobném duchu pokračoval i v dalších románech. Zároveň však zdůrazňuje, že touha po penězích, vlastnictví a moci, je sice první, hlavní, ale jen jednou z našich tužeb. Právě obecně touha podle něj zaujala v lidských společnostech příliš mnoho místa.
K Houellebecqovým knihám nevyhnutelně patří fascinace konzumním světem. Hrdinové v nich s láskou mluví o výrobcích, návodech, fungování služeb nejen v oblasti turismu jako v Platformě a Lanzarote. Konzum je další odpovědí na naše tužby, která je částečně naplňuje a zároveň podporuje vznik, košatění a „šponování“ dalších do té míry, že je jejich uskutečňování společností již netolerováno. Extrémním příkladem je v Možnosti ostrova umělé zvyšování poptávky po mládí a zároveň striktní netolerance pedofilie. Zlo pak nespočívá přímo v touze samotné, ale v neschopnosti ji zcela a bezvýhradně uspokojit.
V Mapě a území se v kategoriích nákup a prodej uvažuje už i o smrti. Ono „bitevní pole“ se stále rozšiřuje. Zatímco se sexem se v nějaké formě obchoduje ve většině autorových knih, smrt se v této roli poprvé výrazněji objevuje právě v jeho nejnovějším románu, kde je Jed Martin svědkem, když si svůj skon na specializované švýcarské klinice koupí jako vysvobození ze stáří jeho otec.
Nutno říct, že je to značně negativní vize současnosti, se kterou se nedá snadno souhlasit. Nicméně Houellebecq, který často cituje Heideggera nebo Nietzscheho a zhlíží se v Balzakovi, ji od první řádky svého prvního románu přijal za svou a za pravdivou.
Podle francouzského esejisty Philippa Murayho jde o úkol hodný romanopisce. Nezbývá už totiž mnoho jiných lidských profesí, které by se stavěly do opozice proti pozitivní vizi světa, kterou naopak propagují ti, již ho stále vláčí bez potřebné sebereflexe do pochybně optimistického vpřed.
V Možnosti ostrova to Houellebecq pojmenovává tak, že vzal na svá bedra surovost světa a odpovídá na ní surovostí ještě větší. A je fakt, že jeho knihy jsou v tomto do určité míry osvobozující a čtenářsky přitažlivé.
V Mapě a území se ale něco změnilo. Být pravdivým je totiž i posláním Jeda Martina. Jako umělec se však snaží o co nejpřesnější portrét světa, jehož je sám součástí, a dávka „surovosti“ navíc u něj chybí. Kreslí „mapy“, které se mají svou detailností co nejblíže přiblížit podobě „území“, ať už fotografuje technické součástky nebo maluje výjevy ze zdánlivé všednodennosti různých dobových profesí od koňského řezníka přes odchod majitele firmy na odpočinek po debatu Billa Gatese se Stevem Jobsem o budoucnosti informatiky.
Není však klasický portrétista, nechce zvýraznit výjimečnost svého objektu, naopak hledá jakousi obecnost. Je především etnologem, který zachycuje pomíjivost své civilizace, zajímá ho společnost, ne individuum.
Je nepochybné, že se takovým etnologem snaží být i sám Houellebecq (i tady je trochu cítit vliv Balzaka a jeho Lidské komedie). Celou jeho tvorbou se táhne touha po obecnosti a i on se v posledním románu vzdává oné dávky „surovosti“ navíc, která je, jak píše v Možnosti ostrova, známkou umělce-revolucionáře. Mimo jiné pro něj netradiční volbou do děje nezainteresovaného vypravěče upřednostňuje popisnost před zlobou.
Houellebecq je dál vyznavačem své negativní vize světa, jen ji předkládá s jistým druhem smíření; popisuje ji jako fakt, což je v důsledku ještě bezvýchodnější.
Jeho Jed Martin přistupuje od počátku své umělecké dráhy ke světu otevřeně, není nijak předpojatý, a priori negativistický. Ani jemu se ale nedaří, podobně jako „surovějším“ houellebecqovským postavám, k životu přilnout, přes ojedinělé chvilky porozumění s jinými u něj postupně vítězí frustrace. A přesto anebo právě proto, že sklízí se svými portréty doby na „bitevním poli“ nákupu a prodeje uměleckých děl velké úspěchy (někteří francouzští recenzenti mluví o tom, že až nevěrohodně velké), nakonec se hned po dokončení svého mapování dobových řemesel uchýlí do bezpečné samoty. A to Jed, jak se v Mapě a území píše, neměl zase tak špatný život.
Nejpozději po vydání druhého románu se událo něco, co sám Houellebecq nečekal. Vedlejším produktem jeho knih byla jeho vlastní sláva. Stal se předmětem debat v kavárnách, v televizních diskusích, předmětem soudních sporů a interpretací, které z něho dělaly prasáka, rasistu, nihilistu, kritika konzumu zleva a zároveň kritika idejí šedesátých let, islámu a feminismu zprava. Zcela typické pak byly pokusy Houellebecqův negativismus vysvětlit ústrky ze spisovatelova dětství, manželství či pobytu v blázinci, ukázat jeho „nevyspělé, nemocné, zhrzené já“, jak píše překladatelka Jovanka Šotolová.
Všechen tenhle humbuk vedl hlavně k tomu, že se z něj proti jeho vůli stala mnohem důležitější součást systému, který sám kritizuje. Myslím, že si to uvědomoval, minimálně dával okatě najevo, že ho ruch kolem otravuje.
Už v románu Elementární částice a později i v Možnosti ostrova se Houellebecq rozhoduje vytvořit určitou paralelní realitu, která mu ulehčuje udělat krok stranou (nebo aspoň přesvědčit, že je ho schopen), vydělit se na chvíli ze společnosti, odmítnout ji, neúčastnit se jejího provozu, a tedy ji kritizovat bez jakékoliv solidarity. Onou paralelní realitou se stala ne nutně optimistická verze budoucnosti, jakýsi pokus o překročení bodu zániku západní civilizace a vizualizaci její pozdější rekonstrukce – nijak zvlášť propracovaný ovšem (někteří kritici hovořili dokonce o bezděčné parodii na sci-fi žánr).
V Mapě a území ale nejde do budoucnosti dál než za horizont jednoho lidského života, svou účast a dokonce i určitý druh solidarity Houellebecq naopak zvýraznil tím, že se tady sám stal jednou ze svých vlastních postav. Postavou, která se sice snaží stát mimo – žije v Irsku spolu s depresemi a alkoholem, v nezařízeném domě, mimo kulturní ruch, ale i ona se nakonec stěhuje zpátky do Francie, do domku svých předků na vesnici a nadšeně si ho zařizuje.
Dává ke stáru světu znovu šanci a na svou neúčast rezignuje. Jako by se autor definitivně smiřoval s tím, že onen krok stranou, o který se pokoušely jeho postavy i on sám vytvořením paralelní reality, je nemožné udělat, že je nemožné se absolutně vydělit ze společnosti, že už nelze stát mimo zdejší stále širší „bitevní pole“. Aby to podtrhl, svého alter ega se s postupujícím dějem Mapy a území úplně zbaví.
Teprve po mnoha letech v ústraní vyrazí Jed Martin na obhlídku a rozhoduje se mezitím pozměněnou Francii znovu umělecky zachytit. Poslání umělce je tady silnější než možné znechucení z portrétovaného. Jed chce opět „podat zprávu“ o světě schovávajícím se za skoro neprostupnou mlhou různých interpretací. Podobnou zprávu, kterou nám jako svéráznou protiváhu optimistických vizí předkládá i Michel Houellebecq.