Článek
Kniha se stala nejen v Německu senzací hlavně proto, že se její autor, specialista na oblasti ozbrojených konfliktů z týdeníku Die Zeit, odhodlal podstoupit ilegální a nebezpečnou cestu přes Středozemní moře spolu s uprchlíky. A s ním se do nejistého podniku opatřen fiktivní identitou pustil také jeho český kolega, uznávaný fotograf Stanislav Krupař. Oba pak zblízka sledovali roční dramatickou anabázi Amara a několika jeho syrských druhů. Za tu dobu se jim podařilo proniknout do hloubky lidského rozměru toho, čemu jsme si zvykli říkat technicistně uprchlická krize.
Jejich reportáž se tak odlišila od povrchnějšího, rychlou nití spíchnutého, těkavého reportování ostatních, ve kterém převládá novinářsky snáze dostupná perspektiva lehce dosažitelných západních expertů a diplomatů či v suchu a teple pohodlně usazených politiků.
Kniha ale není jen intimním příběhem skupinky uprchlíků, kteří si po traumatu občanské války ve vlastní zemi museli projít neméně traumatizující zkušeností ilegálů, kteří jsou bez dokladů po celou dobu tolik zranitelní. Jde totiž také o srozumitelného průvodce současnou uprchlickou krizí s ambicí formulovat na pozadí napínavého dobrodružství obecnější závěry.
Amarova cesta začíná v Egyptě. V zemi, kam tento dobře situovaný obchodník z Homsu uprchl před režimem Bašára Asada již v roce 2011 s plánem vyčkat na pád diktátora a následně se vrátit domů. Syřané byli v Egyptě zprvu vítáni. Vše se ale změnilo s nástupem vojenské junty prezidenta Sísího. Z azylu se stala past. Egyptská média začala proti uprchlíkům kázat nenávist, vykreslila je jako viníky všech problémů a vláda jim zrušila bezvízový styk, takže četné syrské obchodnické rodiny s kontakty ve světě přišly o možnost obživy. Teprve tato změna poměrů přiměla Amara jako jediného živitele rodiny ke hře vabank. Rozhodl se riskovat život tím, že se vydá do rukou pašeráků a pokusí se pře konat Středozemní moře, největší hřbitov současného světa. Nic nedbá na to, že se jeho nejbližší staví proti. „Příliš nedůstojné, příliš riskantní,“ shrnuje to lakonicky Amarova tchyně.
Hrdinové knihy tedy neutíkají před Islámským státem. Utekli dávno před jeho vznikem kvůli Asadovi. Podobně podstatné je, že pokud by postoj vůči uprchlíkům po vzoru Egypta revidovalo také Jordánsko, Libanon či Turecko, do Evropy by směřovalo daleko více lidí než dnes.
Bauera nejvíce irituje snaha Evropy opevnit vnější hranice. Čím lepší se stává jejich ochrana, tím riskantnější trasy uprchlíci i převaděči volí. A tím více obětí si zoufalá snaha dostat se na starý kontinent vyžádá, tím více peněz se protočí v nelegálním byznysu s lidským neštěstím.
Bauer si přitom pomáhá i historickými analogiemi, když vypočítává, že při pokusu překonat Berlínskou zeď zahynulo sto dvacet pět lidí, kdežto ve Středozemním moři se jich jen do roku 2014 utopilo přes dvacet tisíc. Podobně Bauerovi vadí dvojí metr, kdy si pád letadla se západními pasažéry do vod Indického oceánu vyžádá obří pátrací akci a událost plní zpravodajství dlouhé týdny, zatímco ve Středozemním moři se mezitím utopí stovky lidí měsíčně, při špatném počasí i týdně, přičemž se o anonymních obětech bez dokladů nepíše a záchranné operace bývají mnohdy jen formální.
Nejtvrdší Bauerova výtka vůči Evropanům je, že s pomocí finančních pobídek nutí chudší neevropské státy, jako jsou Libye, Turecko či Egypt, aby dělaly špinavou práci za ně: „Evropa vede na jižním pobřeží Středozemního moře zástupnou nemilosrdnou válku. A na severním pobřeží pak ukazuje svou milosrdnou tvář.“ Neevropské země pořádají hony na uprchlíky, aby se zalíbily a vykázaly výsledky. Obětí podobné operace se ostatně krátce po dramatickém nalodění na pašerácký člun u egyptské Alexandrie stali i oba reportéři se svými syrskými přáteli. Egyptská pobřežní stráž si nebrala servítky, vyhrožovala střelbou, do klečících kopala bagančaty a nakonec je bez obvinění týdny internovala v obří věznici.
V internačních táborech se reportéři setkali s průřezem syrské střední vrstvy. Ale i s pětiletými dětmi, s rozdělenými rodinami, s cukrovkáři a chronicky nemocnými bez léků a bohužel také s tradicí egyptského vězeňství: „Slyšíme křik těch, kteří jsou biti, a křik těch, kteří je tlučou. Kdo vyrostl v Egyptě, řekl mi jeden ze strážných, naučil se tenhle křik neslyšet.“
Knihu tak lze číst také jako polemiku se stereotypem civilizovaných Evropanů a kriminálních, barbarských Arabů, jejichž jedinou touhou je přelézt všechny ploty, přeplavat všechna moře a uzmout cílovou prémii v podobě pohodlného druhého života na starém kontinentu. Kniha naopak ukazuje sofistikované patrioty ze střední vrstvy, kteří kdyby mohli, nejraději by se vrátili do svých rozbombardovaných domovů a pokračovali v dosavadních životech: „Spousta jejich přátel je v tomto týdnu ještě na cestě, na člunech přes moře míří sem, do ráje. Jenže Alaa je posmutnělý, vyčerpaný a zmatený. Ve Švédsku není chvíle, kdy by nepomyslel na svůj skutečný ráj: na prastaré klenby bazaru v Damašku. Ráj pro něj nenávratně ztracený.“
