Nad knihou: Povídky z pasáže

Začnu tou nejzjevnější. Pasáž je ryze městská záležitost a Sylva Fischerová dává jasně najevo, kam patří a jakou zkušenost sděluje. Je svrchovanou intelektuálkou a její psaní je zároveň nekonečným proudem otázek, který se nespokojí s tím, co odpovídá ulice. Na ulici je živo, ale život je daleko víc v pasáži, v té zkratce mezi ulicemi, v jejích zákoutích, bistrech, kavárnách, obchodech, v kině Jas, ale především je pasáž přítomnost toho, co je jinak jen vzpomínkou, průmětem mysli, filmovým plátnem, kam promítají film o tobě, který natočil někdo jiný!

Sedm povídek-pasáží a každá jiná, převažují ty s úvahami, téměř eseje. Možná nejdůsažnější přemítání se jmenuje Otcové. Zároveň generační vymezení, ale především úvaha o tom, co po nás zůstává a kde jsou klíče k poznání. Takovým klíčem je jazyk, nepochybně. Ale co dál? Článek o autorčinu otci, filosofovi J. L. Fischerovi, zakončil kdosi otázkou: A co když předmětem poznání a jeho účelem je naše chování? Dcera s otcem neválčí, dcera se vyznává z lásky k dávno zemřelému tátovi, a krom jiného mu píše: Předmětem poznání jsme my, jinak to nedává smysl.

Povídka Otcové je nejzjevnějším existenciálním vyrovnáváním s pomíjivostí, s marností. Jakoby jejím protipólem je povídka klasického střihu, rodinný příběh Silvestr na Malvazinkách. A přece je to jen jiná pasáž, jiný průchod k témuž. Rodinná sešlost, rituál měšťanské rodiny. Fischerová se nezdržuje předehrou, kdy se všichni těší, ale spíš obávají, jak sváteční konfrontace zase dopadne. Bratrským konfliktem rovnou začne, ale příběh dovede českou uličkou do očekávaného nadhledu v mihotavých, barevných světlech domácího ohňostroje. Čas i prostor byly přeorány, pohřbeny, zryty, připraveny pro to, co přijde.

Fischerová si nehraje na genderovou univerzalistku, její psaní je jasně čitelné, takhle by to muž těžko uměl napsat. A možná právě proto naprosto přirozeně otevírá titulní povídku expozicí v du-formě v mužském rodě, protože má na mysli člověka, nezajímá ji rod, ale bytost. A proto je skrze naprosto zjevný, přiznávaný ženský pohled Fischerová autorkou univerzální. V povídce To pravé dítě má její univerzalistické založení výraz středního rodu, přesto v něm zůstává ona, s poznáním, které umožňuje právě jen takový osvobozený nadhled: …protože já jsem to pravé dítě, umím pořádat záře nebe a vlaky na kolejích, vím, proč voda a vzduch jsou odděleny a proč matky křičí v noci hrůzou, vím, že lidské slovo je jen odvozeno a že zlatý déšť smrtelně padá vzhůru k zemi písní, vidím do vesmíru jako do vnitřku dětské skříně, stavím domy jako stavebnice a stavebnice jako domy pro srdce zestárlé dotyky, kruté a sebestředné…

Ani ne stopadesátistránková Pasáž Sylvy Fischerové vyhlíží skromně a ve výkladech knihkupectví se drobný titul s potemnělou fotografií architektonicky velkolepé, ale téměř prázdné pasáže nejspíš ztratí. Jako když pod kavárenským stolkem na té fotce zmizí prsten s briliantem. Ale stačí se sehnout a vynést ho na světlo, aby si podmanil diváka, aby se čtenáři zablesklo básnickým završením – …až navěky. Slyším a odevzdávám se celá a bez návratu, protože jinak by voda začala téct naopak, / jinak by všechno začalo být naopak, / tady, už za pasáží, / kterou / mám v sobě, kterou / tvořím Boha, / tvořím sebe, / tvořím tebe, má lásko, navěky.