Článek
Po povídkové knize Neser bohy, v níž nebylo složité objevit šabachovský vliv, nebyl ani proletářský román Psi bez rodokmenu (2008), o lásce tří chudých kamarádů z Holešovic k Olze z bohaté vily v Bubenči, v literárních rubrikách příliš zmiňován, i když je to povedený text o první republice, ze kterého nečouhá povinná daň některé z ideologií. A hlavně autor úspěšně splnil bobříka tzv. druhé knihy – byla lepší než ta první, což se autorům ne vždy povede.
Obávám se, že ani letošní Moníkova kniha Schweik it easy (Argo 2011), byť je zase o jeden závit výš než předešlé, nevyvolá u literární inspekce větší zájem (a to přesto, že je tento třívětý román, zachycující českou absurdní realitu od konce války do rozběhnuté normalizace, osobitým příspěvkem k debatě o české otázce). Proč? Jednak u nás převažuje nechuť poučovat se z literaturou popsané historie, ostatně historickou vědu dnes provozujeme snad jen proto, abychom se dojímali nad různými nespravedlnostmi; historické práce jsou spíše jen jedním z typů literatury.
A druhak většinový čtenář už bez brblání přijal v rámci procesu vizualizace informací model optimalizované literatury. Tedy, využiju-li Arrabalovo slavné heslo Pod dlážděním je pláž, pak nejlepší příběh je pro ně ten, za kterým už nic není, nic dalšího v něm nemusíme hledat. Tedy pod betonem či asfaltem je jen vyvážka, zase jen starý beton nebo asfalt. Jenže Moník na tohle kašle, jeho text má obrovskou hustotu. Je zde hlavní příběh, podlinkové příběhy a příběhy jako body, z nichž je utkána a díky nimž se realizuje komunikace.
Spisovatel Josef Moník
Švejk je sice v titulku zmíněn v jakémsi mottu mnoha bývalých hospod, v jazykové hříčce založené absurdně na něčem, co dobrý voják nikdy neřekl (To chce klid – Take it easy – Schweik it easy), ale je to především inspirační odkaz k jeho autorovi, jenž má pro českou literaturu zcela zásadní význam. Jak píše Jan Vladislav, je současně jejím ztělesněním i karikaturou. A taky používá jazyk v konkrétní podobě. Hašek je praporečníkem jedné velké kohorty prozaiků, kteří ze své podstaty nemohou stavět funkcionalistické prózy, protože takto se jim připodobnění světa neděje.
Navíc Moník spisovatelsky zrál v době, kdy hospoda byla ještě jedním z mála autonomních prostorů, kam se mohly uchýlit i profesní či zájmové svobodomyslné komunity, a řeč zde jimi vedená byla surovinou s vysokým obsahem znaků a kódů a zároveň klíčů k nim, informací a domněnek, poezie a dramat a příběh byl pak výsledkem následných fraktací. Takhle to bývávalo.
Pozadí starých obrazů jsou plná neznámých předmětů či věcí beze jména. Nerad bych, aby tato zcela neutrální věta z třetí Moníkovy knihy předznamenávala, jak to jednou dopadne s literaturou.