Článek
Velkoryse pojatá publikace chtěla na bezmála pětistovce stran zmapovat napůl mytické ostrůvky svobody uprostřed normalizace, to něco „výsostně kalifornského – slunečného, barevného, akčního a radikálně uvolněného až na hranici nicnedělání“, jak píše jeden z autorů, Michal Nanoru, v doslovu. Orální historie českého skateboardingu ale nakonec nabízí hlavně historky o montování koleček, stavbách U-ramp a popíjení s kamarády.
Skateboarding dorazil do Československa v polovině sedmdesátých let a mezi prvními vyznavači byly hlavně děti z lepších rodin, kterým rodiče mohli opatřit prkýnka ze Západu (třeba bratři Formanové, kteří si je přivezli z cesty na oscarový ceremoniál v roce 1976). V osmdesátých letech se už skateboarding šířil zemí jako virus, s čímž nic nezmohly ani příslušné státní a stranické orgány. Režim tehdy polevoval v bdělosti, ale jeho mechanismy kontroly obyvatelstva fungovaly jaksi samospádem – původně volnomyšlenkářský skateboarding se spojil se Socialistickým svazem mládeže a stal se celkem normálním sportem.
Publicisté Martina Overstreet a Michal Nanoru pro knihu vyzpovídali osmnáct pamětníků a jejich výpovědi rozdělili do jedenácti kapitol pokrývajících témata jako životní styl, móda, gender či vztah k režimu. Formát orální historie působí svěžím dojmem (mnoho historických knih u nás touto cestou zatím nešlo), jeho zvolení má ale i své stinné stránky. Nejde ani tak o dovysvětlování termínů – co to je ollie, vert nebo toníky si lze dohledat na internetu, ale o absenci širších souvislostí. Při čtení vzpomínek prkýnkářů budete mít někdy pocit, že jen nasloucháte rozhovoru zasvěcenců u vedlejšího stolu.
Prkýnka si samozřejmě nedělají ambice být akademickým textem, Nanoru v doslovu píše, že vidí knihu jako „anatomii subkultury a skupinový bildungsroman“ či jako „dokumentární fresku dumasovských rozměrů a Starý zákon českého skateboardingu“. Jenže na tyto ambiciózní úkoly je parta sportovců vcelku slabý materiál, ať už si prkýnkářskou komunitu idealizujeme, jak chceme.
Vzpomínkám pamětníků čas obrousil hrany, portrét poslední normalizační dekády z pozic dnešních úspěšných padesátníků je pochopitelně smířlivý, a tak chybějí hrdinové a chybějí konflikty i drama. To potenciálně největší slibovala postava Martina Kopeckého, který přivedl skateboarding do oficiálních struktur mládežnických organizací, což byla pro někoho zrada obřích ideologických rozměrů a pro druhé šance, jak získat peníze a zprofesionalizovat se. Jenže Kopecký před dvěma lety zemřel, ještě než dostal šanci do knihy promluvit.
„Celej skateboard začal tim slovem svoboda. Žádný vázání na nic, na nikoho,“ říká v knize jeden z pionýrů Simon Thiele. Jenže svobodného ducha čeští prkýnkáři celkem ochotně vyměnili za průkazky a medaile. Ideály zmizely a kromě sportu se žádná další společná identita skateboardingové scény nikdy nevytvořila. Vidět tak osmdesátkovou scénu skejtu jako něco autentického či revolučního lze skutečně jenom silným filtrem sentimentu. Ostatně Nanoru v doslovu přiznává, že jsme všichni (autoři i čtenáři) obětí romantického ideálu a „vypůjčené nostalgie po osmdesátých letech“.
Do ní je pak stylizovaná celá kniha. Vytištěná je na šedém papíru starých novin, a to včetně perforací po okrajích. A jsou tu i dobové fotografie, vesměs černobílé, občas rozmazané nebo různě poničené, které tvoří polovinu publikace. Figurují na nich pochopitelně hlavně skateboardisté s prkýnky v nekonečném množství variací. Spíše než duch svobody z nich ale na čtenáře dýchne temná atmosféra šedých normalizačních sídlišť, tedy nic, co by snad mladší generace mohly považovat za přitažlivé. To všechno z Prkýnek dělá materiál pro hrstku pamětníků, kteří budou chtít zavzpomínat na starou partu. Na takto opulentně pojatou knihu je to celkem málo.