Nad knihou: Obrana imaginace. Politická ústavnost podle Jiřího Přibáně

Postupující oligarchizace politiky (ať již skutečná, nebo zdánlivá), všeobecně sdílený pocit krize tradičních forem správy věcí veřejných, pocit zkapalnění pevných základů společnosti, tvarů a forem, tedy ona „tekutost“, vytvářejí ve společnosti silnou poptávku po stavbě hrází a jejich opevňování. Vláda ústavy neboli ústavnost takovou možnou hráz představuje. Zkušenosti ukazují, že ústava bývá poslední zárukou obrany před demolicí forem veřejné správy a jejího normativního aparátu.

Symbolická váha, s jakou dokáže pojem ústavnost vstoupit do politických debat, slouží jako jistá prevence a připomínka hranic, nicméně pokud se frekvence, se kterou se objevuje ve veřejném prostoru, dostane nad určitou hranici, skutečná funkce ústavnosti se začne vyprazdňovat. Jsou-li totiž spory o podobu správy věcí veřejných příliš často ve veřejné debatě pojímány jako zásadní boj o zachování ústavnosti, zbude nám nakonec pouze vyprázdněný symbol, který již nedokáže naplnit svůj účel. Vláda ústavy se pak stává vším a zároveň ničím. Jediné, co nám zbude, jsou ona slavná Hamletova „slova, slova, slova“.

Přibáň odmítá banální přístup k (ochraně) ústavnosti a toto odmítnutí představuje i leitmotiv celé sbírky jeho (povětšinou salonních) esejů a je zřejmě i jejím největším přínosem pro veřejnou debatu v České republice.

Jednotlivé texty ukazují vládu ústavy nikoliv v běžných a často omílaných kategoriích, laciný humanismus a moralizování nepatří do Přibáňovy palety, sbírka esejů nám naopak nabízí bystré a elegantní postřehy z úhlů, které nejsou běžně s ústavním právem a státovědou spojovány. Laskavý jazyk Přibáňovy analýzy, který někdy dává zapomenout na břitkost a pronikavost jeho myšlenek, stejně jako naděje, kterou vkládá ve schopnost současného politického systému překonávat problémy, může jen nepozorného čtenáře svést k domněnce, že nabízí jednoduchý recept na neduhy současného světa – důsledně uplatňovanou zásadu ústavnosti a fortifikaci tradice. Dalo by se říci, že Přibáň klade důraz na demokratickou legitimitu ústavnosti. Jeho ústavnost není militantní, je navýsost politická. Tato politická ústavnost si nevystačí s pouhým konstatováním existence hodnot strážených na Olympu práva. Přibáň ponechává stranou unavené koncepty, které se zabývají strukturálními formalitami techniky dělení moci a vládnutí, a nabádá, abychom naše přemýšlení o ústavnosti směřovali namísto hledání řešení konformních s formalizovaným výkladem ústavy k úvahám o způsobech vlády zachovávající otevřené a pluralitní politické prostředí, které je ve své podstatě „permanentním řešením krizí“.

Přibáň tak ukazuje možnou cestu ven ze začarovaného kruhu ztráty naší imaginace a přemýšlení o roli ústavnosti. Ústavnost, kterou chce bránit, není zcela neprostupný val. V jeho pojetí má méně bran a méně strážných věží. Jeho ústavnost je tedy prostupná a otevřená. Přibáňova koncepce ústavnosti nestojí na jednoduchých počtech, naopak vyžaduje komplexní vhled do sítě vztahů a hodnot, které se v dané chvíli dostávají do konfliktu a vyvolávají to, čemu tak často říkáme ústavní krize či krize parlamentní demokracie, což je v jeho chápání běžná a potřebná součást fungující demokratické společnosti.

Hamletovo povzdechnutí „slova, slova, slova“ lze vyložit – jako téměř vše v Shakespearových hrách – různě. I Hamletův příběh je nejednoznačný a nenabízí jednoznačné odpovědi. Shakespeare před nás klade pouze tragické i groteskní aspekty doby, která „vymknuta ze svých kloubů šílí“. Mladý princ plně pociťuje ztrátu důvěry v člověka i v ideály, dříve chápané jako uskutečnitelné: „Jak trapný, plytký, planý, bezúčelný mi připadá ten celý svět!“ Hamlet ví, že musí jednat, naplnit požadavek spravedlnosti, je však sžírán pochybnostmi a výčitkami. Shakespeare vypráví Hamletův příběh pomocí otázek a disputací, prostřednictvím různých úhlů pohledu a s pomocí plejády různých postav, které někdy Hamletovu verzi příběhu doplňují, jindy vyvracejí. Jednoznačnou odpověď na otázky, které Hamlet klade, nečekejme. Odpovědi na otázky, které si klademe, musíme nalézt sami, a co více, důležitější než jejich nalézání je jejich hledání.

Hledání odpovědí je však, nejen pro Hamleta, velmi náročná činnost. Obzvlášť v kontextu obrany ústavnosti je takové hledání organicky spojeno s otázkou interpretace konceptů. Interpretace ústavy není přímočará činnost. Naráží především na problém s rozkolem mezi objektem výkladu a jeho konkrétní reprezentací. Text ústavy sice stanoví nějaké pravidlo či vyzdvihne nějaký konkrétní hodnotový rámec, avšak její aplikace není nikdy přímočará, dokonce by se dalo říci, že její úplná implementace je strukturálně nemožná.

Vzpomeňme na slavné Magrittovo dílo – obraz dýmky, pod kterou je nápis „Ceci n’est pas une pipe“. Ta malba pracuje právě s propastí mezi reprezentací objektu a jeho materiální existencí. Dýmka, na kterou se díváme, vydává v našem vědomí signál, který vyjádříme větou „Toto je dýmka“, nicméně bezprostředně pod obrazem dýmky čte divák větu, která toto poznání neguje: „Toto není dýmka.“ Magrittův obraz tak zachycuje i realitu naší snahy o obranu ústavnosti. Rozpor mezi obrazem dýmky a titulkem, který ho doprovází, podle Foucaulta ukazuje, že se marně snažíme vyjádřit slovy, co vidíme, neboť to, co vidíme, není nikdy (plně) zachyceno v tom, co říkáme. Stejně marně se pak snažíme vyjádřit pomocí obrazů nebo metafor to, co říkáme. Kresba dýmky s titulkem, který popírá, že to, na co se díváme, je dýmka, ukazuje na podmíněnost rovnítka mezi zobrazeným objektem a jeho reprezentací.

Tento komplikovaný vztah mezi reprezentací a objektem reprezentace není vyhrazen pouze umění. Velice přesně vystihuje situaci, ve které se nacházíme při interpretaci ústavnosti. Obrana ústavnosti představuje spíše snahu o reprezentaci hodnot, na kterých ústavnost stojí, než jejich skutečné vyjádření. Přibáňova politická ústavnost tedy nepracuje s myšlenkou implementace ústavy, zaměřuje se na její reprezentaci. Ústava v jeho pojetí neslouží jako prostředek k zakončení debaty, je naopak nástrojem, který politickou debatu umožňuje.

Snaha reprezentovat společnost je odedávna spjata s divadlem. Přitažlivost tohoto umění spočívá v tom, že děj, který se před námi odehrává, není jen chladnou plejádou nacvičených scén a dialogů, divadlo stojí na naší spoluúčasti, na naší schopnosti identifikace s předváděným příběhem. Zároveň s touto identifikací si ale udržujeme od děje odstup, neboť jsme si vědomi toho, že to, co se na jevišti odehrává, není skutečnost, ale její reprezentace. Tato kritická distance nezmenšuje výsledný efekt interakce publika s dějem, který se na divadelních prknech odvíjí, naopak vědomí toho, že události, které se před námi odehrávají, jsou reprezentací skutečnosti, osvobozuje pole divácké představivosti. Autentičnost prožitku tu není dána tím, že známe děj hry a sledujeme, jak herci dodržují text, ale schopností divadelní inscenace vytvářet v myslích diváků asociace, které reprezentují sdílené hodnotové rámce.

Platón se proti divadlu zásadně vymezuje, ústy svého učitele Sókrata vyjadřuje přesvědčení, že legitimní politický režim musí z veřejného života divadlo, a obzvlášť tragické básníky, vyloučit. Divadlo podle něj nezajímá pravda, vnáší do veřejného prostoru pouhou fikci pravdy. Toto klamné zdání, říká Sókratés, produkuje pouze přelud a podvod. Platón pokládá rovnítko mezi demokratia a theatrokratia. Demokracie je pouhým spektáklem, který legitimizuje sám sebe pouze díky produkci „divadelní“ iluze, která sice budí zdání legitimity, avšak bez jakéhokoli fundamentu a odkazu ke skutečným hodnotám. Demokracie, jak známo, vede pouze k tyranii – a to je podle Platóna důvod, proč diktátoři divadlo tolik milují. Je proto třeba, aby demokracie byla nahrazena vládou filosofů. Philosophia je – na rozdíl od demokratia – politický režim založený na spravedlnosti.

Platón si však uvědomuje, že i philosophia potřebuje jistou formu dramatu, jinak by nemohla být přesvědčivá, proto musí na hradit divadlo vlastní dramatickou tvorbou. Sám tak činí například v tom, jakým způsobem vypráví příběh Sókrata, svého učitele. Tragické příběhy Oidipa, Oresta a řady dalších, tak často a tak úspěšně ztvárňované v mnoha hrách, Platón nahrazuje heroickým ideálem umírajícího Sókrata. Tragédie se tak přesouvá z amfiteátrů do příbytků filosofů a současně přestává být zjevnou iluzí – spektáklem, činíc ze sebe pravdivou výpověď, stává se skutečností. Starořecké slovo, ze kterého vznikl dnešní výraz teorie (theoria), sdílí etymologický základ se slovem theoros, tedy se slovem označujícím diváka, který sleduje divadelní představení, a také se slovem theorein, které vyjadřuje aktivitu vnímání a přemýšlení. Divadlo je tak vždy teorií a teorie je naopak vždy divadlem, divadlem, ve kterém jsme diváky našeho vlastního dramatu. Nicméně toto naše drama je vždy zároveň iluzí, a jak by řekl Platón, podvodem.

Touha po tvrdých datech a vyšších hodnotách, kterou nacházíme i v tom, jak řada z nás přemýšlí o ústavnosti, je vlastně jistou neurózou, dědictvím osvícenství. Neustálá snaha vytvářet prostředí „čisté“ politiky nebo státních aparátů vypovídá více o těch, kteří po takovém cíli volají, než o systému, který hodlají fundamentálně proměnit. Tato fixace na potřebu obrody nakonec nevede k nápravě systému, naopak může dovést existující systém k degradaci. Selhávání těchto platónských nástrojů se projevuje v permanentním pocitu nespokojenosti, zklamání a krize. Smíření se s podmíněností a „ušpiněností“ nástrojů, kterými vládneme, je prvním krokem k efektivní obraně ústavnosti.

Cesta však není jasně daná, obzvláště proto, že náš cíl je nejasný. Ústavnost zřejmě není možné zachytit, ukotvit a jasně definovat. Nakonec to, čím disponujeme, je především houf slovních vyjádření a reprezentací, jsou to jen „slova, slova, slova“. Nicméně, jak dokazuje Shakespeare, slova nejsou vždy jen slova. Hledat ta správná je pak klíčový úkol při obraně ústavnosti.