Článek
Ten mladé ženě postaví do cesty její náhodný milenec, chilský básník Daniel Varski: Danielovi bylo třiadvacet, o rok méně než mně, a i když ještě žádnou sbírku nevydal, působil dojmem, že strávil čas lepším způsobem, vynalézavěji.
Stůl prý kdysi vlastnil i García Lorca. Tato zmínka se objeví jako jakási značka předjímající Varského osud, stejně jako Lorca je totiž umučen a zavražděn fašisty, jen v jiné době a za jiných historických okolností.
Stůl pak stojí pětadvacet let v pracovně spisovatelky a ta na něm napíše sedm románů. Je zdánlivě nehybný, přesto hybatelem a brzy nás bez varování přivede k dalšímu příběhu, aniž by ten první jakkoli dopadl. Pokud tedy nelze za konec příběhu považovat to, že se pro stůl zastaví Varského údajná dcera. Jedna zásuvka byla pootevřená, jedna z těch devatenácti velkých i malých, jejichž lichý počet a zvláštní uspořádání, jak jsem si uvědomila právě ve chvíli zjištění, že mi stůl bude násilím odebrán, se staly jakýmsi vůdčím, i když tajemným principem mého života.
Stejně jako předchozí román Nicole Kraussové Dějiny lásky i Velký dům těží z židovské tematiky, konkrétněji pak ze skutečnosti, že jakoukoli bolest, ztrátu a neštěstí nelze odestát, protože ozvěny temných míst se neustále vracejí. Jsou pak sice zkreslené, rozpuštěné v čase, ale přeci znovu a znovu vytvářejí melancholii a odcizení.
Nicole Kraussová použila složitou strukturu vyprávění, kde do sebe jednotlivé příběhy nezapadají jako dílky skládačky, ale spíš se organicky prostupují a náhodně prolínají, škrtají o sebe jiskrou, která někdy jen vzplane a zhasne, jindy zapálí oheň dalších osudů. Autorka nic nevysvětluje přímočarým způsobem. Člověk vstupuje do Velkého domu, usadí se k psacímu stolu z tmavého dřeva, který vypadá spíš jako pult středověkého čaroděje, a vydá se na cestu do neznáma, sleduje životy lidí stejně vzdálených jako blízkých a touží se dozvědět, jak a kde jeho i jejich bloudění skončí. Během cesty labyrintem se složitě proplétá monology manželů, spisovatelek a zklamaných otců, lidí, kteří si bolestně nerozumějí, přestože jsou jejich vztahy silné a vášnivé. Aprávě starožitný stůl je čas to symbolem neporozumění mezi nimi.
Jako v příběhu další spisovatelky Lotte, velmi uzavřené ženy, jejíž osud vypráví zklamaný manžel. Pro něj byl stůl, na němž jeho žena psala a ukládala si do zásuvek tajemství, celoživotním soupeřem a nepřítelem: V tom prostém, malém pokoji zastiňoval všechno ostatní jako jakési groteskně hrozivé monstrum, ulpíval skoro na celé jedné stěně a ostatní žalostné kousky nábytku vytlačoval do protějšího rohu, kde jako by se pod vlivem jakési temné magnetické síly choulily k sobě.
Manžel Lotte se vydává za tajemstvím, o němž si správně myslí, že ho s jeho ženou rozdělovalo. Když však všemu přijde na kloub, neuleví se mu, naopak zůstává s nepochopitelně chladným rozhodnutím své ženy úplně sám.
Nicole Kraussová
Poslední příběh lovce starožitností a syna původního majitele záhadného stolu, historika Weitze odvlečeného z Maďarska do koncentračního tábora, je potom zvláštním poselstvím o povaze židovského osudu. Osudu nedobrovolných světoběžníků, pro něž je vlastní historie tvořená příběhy mrtvých, oním Velkým domem z titulu knihy. Starožitník, který stráví veškerý svůj čas pátráním po stolu svého otce, je nakonec úspěšný. Cenou za vítězství je však zničený vztah mezi ním a jeho dětmi. Přesto nemůže a neumí žít život běžného smrtelníka, protože je poznamenaný neštěstím své rodiny. Jediný způsob, jak se s tím vyrovnat, je najít onen osudový stůl: Otevřel jsem dveře. V místnosti byla zima, nebyla tu okna. Chvilku jsem skoro věřil, že se nad tím stolem bude sklánět můj otec a jeho pero poletí po stránkách. Jenže ten nesmírný stůl tam stál sám, němý a nechápavý.
Číst tuto knihu je přes všechny její zákruty čistým požitkem. Může za to atmosféra a rytmus textu, pocit, že s každou další záhadou klesáme do zásadních hlubin kolektivního nevědomí. A přestože v těchto hlubinách nenalezneme nic než starý, poškrábaný stůl, nejsme zklamáni.
