Článek
Přiznám se, že jsem o téhle kapitole české kultury dosud nic nevěděla. Abych byla přesná, nevěděla jsem, že nějaké husitské výtvarné umění vůbec existuje. Jistě, kališnická církev se udržela dvě stě let, ale z jejího odkazu mnoho nezůstalo. Rekatolická demontáž byla úspěšná. „Zánik utrakvismu v 17. století je jediným případem, kdy z evropských dějin zmizela celá církev se vším všudy,“ připomíná Bartlová. „Pro umění související s kališnictvím z toho vyplývá, že velká většina ho po šesti stoletích prostě není.“
Zachovaly se ilustrace v rukopisech, které se podařilo včas odvézt do protestantského Německa; husitské obrazy nebo nástěnné malby byly skryty nebo přemalovány. Práva na další život se dočkala jen ta díla, která katolickou církev neprovokovala nežádoucími motivy. To pak jako by dokazovalo, že kališnické (utrakvistické, husitské) umění jako samostatná kategorie neexistuje, dokonce i v uměleckohistorických publikacích je toto období vnímáno jako prázdná množina.
Milena Bartlová nejenže dokládá jeho existenci, svébytnost a bohatost, ale zároveň se rozhodla přepólovat nejběžnější mentální obraz, který se k tomuto tématu váže: že husité rovná se válečníci a husitské obrazoborectví nebylo nic jiného než výron primitivního barbarství. Tenhle populární a jako reakce na glorifikaci husitství za minulého režimu pochopitelný (a vzhledem k témuž taky přežilý) postoj má podle ní výraznou vadu, a to, že jde o vnímání závislé na ideologii.
Bartlová zdůrazňuje, že je k tématu potřeba přistupovat jako k historické látce a v sociokulturních souvislostech. A husitské období včetně ikonoklasmu s plnou vědeckou odpovědností označuje „za kulturní čin, za významný krok ke zrození evropské modernity a náš důvod k hrdosti“.
Modernity? Když vypalovali kostely?
Češi se tehdy církevní autoritě vzepřeli v nejpodstatnějším bodě, ve vztahu k Bohu. A podařilo se jim jednotu církve rozbít. „Nebylo zdaleka samozřejmé, že totalita světa může být nahrazena pluralitou, aniž by se svět zhroutil. Římskokatolická církev se s touto představou nesmířila dodnes,“ připomíná Bartlová. Právě tím udělali Češi krok k modernitě, ze svého postoje pak neustoupili ani za cenu, že byli zbytkem Evropy vnímáni jako kacíři.
Autorka knihu ne nadarmo věnovala památce svých rodičů a prarodičů, kteří ještě „věřili, že revoluce mají smysl“. (Bartlová pochází z rodiny Rity Klímové, Zdeňka Mlynáře či Stanislava Budína.)
Díky husitské odvaze vznikla jediná etapa české historie, kdy Pravda doopravdy zvítězila – Pravda byla totiž synonymem pro Ježíše Krista a pro přijímání z kalicha. Utrakvisté se pak identifikovali opravdu s kalichem, ne vztahem k Janu Husovi. Název husité ostatně zřejmě vzešel od jejich nepřátel, měl to být původně posměšek; například na jedné z ilustrací v knize Pravda zvítězila najdeme válečnou korouhev vyzdobenou obrázkem husy, která pije z kalicha – měla za cíl boží bojovníky ironizovat.
Milena Bartlová
Bartlová pracuje s pojmem husitismus, který umožňuje vnímat širší náboženské a kulturně-společenské souvislosti. Minimálně po basilejských kompaktátech tu ostatně existovala naprosto stabilizovaná a mírumilovná církev, k níž se hlásily dvě třetiny obyvatel. Bylo to poprvé, kdy se původní disent stal většinou. A to mě přivádí k dalšímu neobyčejnému momentu, který mi z onoho „bytového semináře“ utkvěl: že husité svého dominantní postavení nezneužili k nastolení tolerance. „Tolerance je vztah, kdy silnější dává najevo slabšímu, že ho nechá existovat. Ale to už je přece samo o sobě mocenským aktem! Vztah mezi utrakvistickou a katolickou církví byl odlišný: byl to vztah vzájemného uznání,“ zdůrazňuje Bartlová.
Pod obojí v popisované době přijímala i nemluvňata, tak důležitým symbolem jednoty společnosti to bylo. Asi není běžně známo, že svatá Barbora v Kutné Hoře sloužila oběma vyznáním – a podle Bartlové je pravděpodobné, že pražská katedrála také. A náboženská svoboda platila v té době i pro ženy. Mimochodem, poslední dochovaný utrakvistický kalich pro společné přijímání se ztratil někdy po sametové revoluci, kdy byly rozkradeny sbírky litoměřického muzea – jeho vlastními zaměstnanci…
