Nad knihou Michela Houellebecqa: Temně slastné podrobení

Román, který popisuje, jak Francii v blízké budoucnosti ovládne Muslimské bratrstvo a začne ji islamizovat, se dostal na pulty ve dnech, kdy Paříží otřásly teroristické útoky radikálních islamistů. V mediálně zhlouplém prostředí byla kniha okamžitě pochopena jako varování před naplňující se hrozbou a ze spisovatele se stala na několik týdnů globální celebrita novodobých protimuslimských křižáků. Protiislámská interpretace Houellebecqovy knihy se sice mohla opřít o jeho některé předchozí romány, v nichž se o tomto náboženství vyjadřuje s nejhlubším despektem, v samotném Podrobení však nic podobného nenajdeme. S bezprostřední situací, za níž se dostala ke čtenářům, se kniha spíše míjí. Není ani o teroristech, ani o islámské hrozbě.

Houellebecq se Podrobením vrací ke svému oblíbenému tématu krize moderní západní společnosti. Hrdinové jeho románů trpí pronikáním kapitalistické soutěže do všech oblastí života, oddávají se konzumní povrchnosti, lačně se vrhají do zážitků, především sexuálních, troskotají ve vztazích a beznadějně zápasí s vlastní neschopností nalézt autentický poměr ke světu. Nejedná se přitom o osoby z okraje společnosti, nýbrž z jejího středu, z podmínek relativního blahobytu a společenského uznání. Jejich selhání proto mají charakter selhání celého systému.

Hlavní hrdina Podrobení, uznávaný profesor literatury na Sorbonně, vede osamocenou, sterilní existenci, kterou obohacují pouze pravidelné milenecké vztahy se studentkami, navazované a rozpouštěné podle rytmu školního roku. S nástupem středního věku si s rezignací uvědomuje, že to nejlepší už má za sebou a čeká ho jen dožívání. Politické události románu pak tvoří kulisy, v nichž hrdina opouští svůj ateismus, přijímá islám a získává nový smysl života v islamizované Evropě. Skutečná političnost románu však není otázkou kulis, ale vnitřní proměny hrdiny, který se podrobuje autoritě náboženství. Jeho příběh je příběhem vyčerpaného kontinentu, který svým podrobením se chytá druhý dech a vstupuje do věku rozkvětu.

Spisovatel svůj ortel nad Evropou vyřkl již mnohokrát a v některých románech se pokusil ukázat i východisko z moderního zoufalství: od sebevraždy po nástup neolidí. Podrobení je v tomto směru spíše konzervativní a téměř masarykovské, východisko z krize a únik před sebevraždou má skýtat návrat k náboženství.

Originalita románu spočívá v tom, z kolika perspektiv dokáže Houellebecq ono podrobení sledovat a jak je navzájem propojuje. S viditelnou rovinou příběhu rezonují roviny skryté, tvořící duchovní a existenční rámec, v němž se hrdina pohybuje. Jsou definovány především literárními tvůrci, k nimž se postavy vztahují. První rozvíjí příběh náboženské konverze a jejími referenčními body jsou literárně činní myslitelé Joris-Karl Huysmans, Charles Péguy a René Guénon.

Huysmans má v románu zcela výsadní postavení. Hlavní hrdina si ho zvolil za předmět celoživotní badatelské vášně a vede s jeho dílem nepřetržitý dialog. Huysmansův vlastní literární vývoj zde slouží jako jakýsi předobraz: po počátcích spojených s naturalismem dospívá románem Naruby do bodu, kdy mu slovy jiného literáta nezbývá než volit mezi „ústím pistole a úpatím kříže“, obrací se ke katolictví a zbývající část svého díla věnuje tajemství a cestě víry. Čeho všeho je tento Huysmansův vývoj předobrazem? Hlavního hrdiny, který konverzí dospívá k novému počátku, Houellebecqovy Evropy, která vyčerpaná racionalistickou věcností ožívá pod mystickým impulsem, a snad i samotného Houellebecqa, který se od své naturalistické prvotiny Rozšíření bitevního pole posouvá přes sci-fi mystiku v Možnosti ostrova k mystice náboženské.

Konverzi zosobňují i Péguy a Guénon. Oba odmítají kapitalistickou, liberální a hédonistickou Evropu počátku 20. století a nápravu hledají v mystice, byť každý jinak. Básník a myslitel Péguy přechází od antiklerikálního socialismu ke katolickému patriotismu, jeho militantní aktivismus z něj činí ideální vzor pro obránce evropského dědictví. V románu se tak stává ikonou marginalizované menšiny, která chce kontinentální krizi a islamizaci čelit návratem ke katolictví. K filosofu a mystikovi Guénonovi se naopak může vztáhnout nastupující establishment zosobněný postavou rektora Sorbonny Redigera, který přestupuje k islámu a stává se šiřitelem víry.

Houellebecq se však nespokojuje s příběhem náboženské konverze a transformaci svých postav zasazuje do dalších existenciálních rovin. Jeho čtenáře nepřekvapí, že přichází s rovinou sexuálně-mocenskou. Ostatně slovo podrobení z titulu knihy se objevuje v klíčové pasáži, v níž Rediger vysvětluje konverzi jako absolutní podrobení se bohu. Vztah člověka k bohu přirovnává k sadomasochistickému vztahu otrokyně a pána a odvolává se na Pauline Réageovou, autorku skandálního Příběhu O líčícího, jak se mladá žena dobrovolně stává sexuální otrokyní a s největší vášní přijímá příkazy, odměny i tresty. Souvislost mezi oběma romány umocňuje skutečnost, že Rediger podává svůj výklad v domě, kde Réageová, občanským jménem Anne Desclosová, žila se svým milencem Jeanem Paulhanem.

Podrobením se naplňuje vášeň temná tím, že v určitém ohledu popírá svobodu coby bytostný atribut lidství, jakkoliv její vrcholné naplnění spočívá právě v tom, že člověk svou svobodu omezuje dobrovolně.

Sám Paulhan, člen Francouzské akademie, napsal k textu své partnerky předmluvu Štěstí v otroctví, v níž vypráví příběh o vzpouře na Barbadosu. Jejími aktéry byli osvobození otroci, kteří se vrátili ke svému bývalému pánovi s požadavkem, aby je přijal zpátky. Když odmítl, zmasakrovali ho i s rodinou a pokusili se vrátit ke starým pořádkům. Spíše než temnou vášní mohli být vedeni zvykem a praktickými důvody, které činily život v otroctví snazším. I Houellebecqův hlavní hrdina je ale ke konverzi (k islámu) do značné míry veden praktickou úvahou: otevírá mu zajímavou akademickou kariéru a skrze polygamii slibuje uspokojení hédonistických potřeb.

V Podrobení se tedy setkávají mystická touha po bohu, sexuálně-mocenská touha ovládat či být ovládán a praktická touha po pohodlném životě. Moderní západní společnosti uznávají pouze poslední z těchto tužeb. Své krédo si berou z americké Deklarace nezávislosti stvrzující nezcizitelné právo na život, svobodu a sledování osobního štěstí. Nikomu se přitom samozřejmě neupírá právo praktikovat náboženství a pouštět se do libovolných mocenských her, které omezuje pouze souhlas ovládaných. Nicméně naplňování těchto tužeb je v našich společnostech striktně odkázáno do soukromé sféry, ve veřejné je buď potlačováno, nebo přísně regulováno. Zatímco uskutečňování svobody a osobního štěstí je uznávanou a podporovanou náplní života, s dominancí, submisivitou a mystikou si na veřejnosti nevíme příliš rady.

Není to výsledek nějakého opomenutí, nýbrž historické a sociální sebereflexe. Jedná se o reakci na tragická zneužití oněch tužeb v časech, kdy tvořily základy veřejného života, ať už za časů náboženských válek, nebo novodobých diktátorů, jejichž dominanci se národy radostně podřizovaly. Krocení těchto démonů patří k hlavním výdobytkům liberálního Západu.

Co s sebou ale pokus o takové zkrocení nese? Houellebecq líčí společnost rozdrobenou do osamocených jednotlivců odsouzených k věčné soutěži, kteří jsou sice formálně svobodní, ve skutečnosti však podrobení celé řadě skrytých mechanismů mocenského ovládání. Démony střídá zoufalství. Není však zřejmé, jak by nás východisko, které spisovatel nabízí a které snad může překonat stávající zoufalství, tedy podrobení naplňující touhu mystickou, mocenskou i praktickou, chránilo před novým řáděním starých démonů.

Houellebecqův román temnou povahu tužeb naplňovaných podrobením neskrývá. Naopak ji provokativně exponuje: cestu k bohu představují fundamentalisté z Muslimského bratrstva, dráždivost moci autor vztahuje k sexuálnímu otroctví. I tak ale nové pořádky představují pro jeho postavy přitažlivou alternativu ke stávající společnosti. Ta přitažlivost však přirozeně závisí na způsobu, jímž autor démonizuje západní každodennost, kde cestou ke svobodě a osobnímu štěstí má být kapitalismus, který ale vede jen k zotročení a zoufalství.

Román nám pomáhá porozumět některým patologiím Západu: nabízí třeba odpověď na otázku, jak je možné, že někteří mladí lidé narození a vychovaní v Evropě odjíždějí do Sýrie a Iráku, aby se připojili k teroru tzv. Islámského státu, či pomáhá pochopit popularitu Vladimira Putina v jistých kruzích evropského veřejného mínění. I když ale Houellebecqova temná vize souzní s pocity určité části současné západní společnosti, není její obecnou diagnózou. Kapitalismus, navzdory svým neduhům a vnitřním rozporům, nepřináší univerzální zoufalství. Pokud je krocen a kultivován, může být pozitivní silou.

A o kultivaci našich společností by nám mělo jít především. Houellebecqovy alternativy přitom mohou být inspirativní. Zejména pokud oddémonizujeme vztah mezi mystikou a mocí stejně jako odtemňujeme jeho diagnózu liberálního kapitalismu. Potřebu zapojení mystiky do veřejného života ve výsledku nemůže naplnit žádné uzavřené bratrstvo, ani muslimské, ani nějaké jiné, nýbrž jen princip otevřeného bratrství, které péčí o přesah jednotlivce k nekonečnu pomáhá odpovídat na otázky po smyslu světa a posiluje naši sounáležitost s ostatními. Mocenské ovládání představuje společenskou nutnost, která do určité míry naplňuje oboustranné potřeby ovládaných i ovládajících. Jako taková by ale měla být veřejně uznána a rozkryta spíše než zastírána pokryteckým diskursem o neomezené svobodě, který skrýváním mocenských mechanismů postuluje svobodu nechtěnou a nenaplnitelnou, čímž tu skutečnou vyprazdňuje. Bratrství ji naopak chrání před absolutizací moci do podoby otroctví. I proto má smysl přemýšlet nad Houellebecqovým Podrobením.