Článek
Píšu, že má román Kobold (Host 2011) dvě části. A že ta tlustší je o návratu zestárlé Judity zpět do Prahy, ke Kamennému mostu. Že je o rozpomínání na dětství v říčním korytě historie, o tom, co všechno voda odnese a oheň spálí. Že kniha má dvě obálky a na obou je nábřeží. Že Radka Denemarková navazuje na své Peníze od Hitlera a že působivě provazuje osobní dějiny s velkými, aniž by druhé teatrálně převzaly ústřední roli, jak se v české umělecké reflexi minulosti začasté děje.
Píšu a nemám daleko k té netrpělivé a mladistvě flexibilní realitní agentce, která Juditu provází po vlhkých prvorepublikových bytech u Vltavy. Někdo tu recenzi ale napsat musí.
Zpod hladiny textu mi na pomoc vyplouvá kontrast silného a slabého. Otec Judity Kobold a její matka Hella. Muž-únosce a žena-oběť. Silní v čele s Koboldem by bez slabých nepřežili. Potřebují se odreagovat, potřebují soutěžit a hlavně vyhrávat, potřebují ponižovat, manipulovat, ubližovat, potřebují konat, budovat. Jejich svět je přehledný, jasný, bez sebereflexe. Minulost začerstva vymazávají. Kobold je svého druhu totalita.
A Hella? Dcera z německé židovské rodiny? Jako každý dobrý člověk je slabá, píše Denemarková. Zesílit nechce. Siláka Kobolda miluje i nenávidí, je na něm závislá, není schopná ani malé vzpoury, jen toho, že si svou minulost nenechá vzít a potajmu si ji pěstuje. Ustupuje, ustupuje a nakonec už jen dýchá, dodává spisovatelka. Je to od Denemarkové zároveň obhajoba i obžaloba slabosti, co přešlapuje tváří v tvář síle.
Jako každá dobrá literatura v sobě román Kobold nese konflikt. A k tomu něco, co narušuje soulad tohoto konfliktu.
V poslední době jsem slyšel dvě výtky proti tomu, jak Denemarková píše. Jedna poukazovala na jakési moderní české národní sebemrskačství, druhá na sklon k patosu. První je často vyslovováno z kruhů, které chtějí poněkud nezdravě nechat minulost jen minulosti. Třeba i z pragmatického důvodu, proto, že nemají za rozumné narušit balanc, který na pod nohy zadupané historii jen tak tak držíme. Možná je ale lepší na chvíli ztratit rovnováhu a následně si stoupnout trochu stabilněji. A Denemarková se, zdá se, právě o tohle snaží.
To druhé je pak otázka individuálního vkusu. V Koboldovi se mi ale zdá, že patos řeku příběhu spíše pročišťuje, než kalí.
Radka Denemarková
Byť se literární kritika v konfrontaci s tak hutným románem, jako je Kobold, stává nutně sporným řemeslem, pokračuju v ohledávání textu.
Píšu o slepém úhlu v očích sousedů a jejich sousedů a jejich sousedů, kteří vidí jen šťastnou rodinku – štíhlou paní Hellu a Kobolda jako tatínka, co dětem z okolí píská fotbalový zápas. Pláč, rány a hlad přes zeď ignorují. Ostatně román sám je věnován dívce, která za války nesmí k řece, a když se u ní objeví, někdo ji udá, přijede si pro ni gestapo, popraví ji. Když dívku odvážejí, u řeky se lidé opalují a v ní koupou.
Na břeh obětí málokdo přeplave dobrovolně. A přesto, že se kniha dotýká hlavně české historie, tohle podle autorky platí mezinárodně.
Píšu taky o Juditě, jež vyrostla mezi silou a slabostí a na níž po emigraci čeká jen další, silný Kobold, dokonce ho sama vyhlíží. Před rodinou nelze utéct, celý život se na svět díváte jejich očima, tvrdí Denemarková. Dokáže se Judita této osnově svého života vzepřít, když její bratři ani nevlastní sestra neuspěli? Pomůže jí, že zpřetrhala veškeré vazby s malou, zapouzdřenou provincií uprostřed Evropy, jejíž klima ji tak svazovalo a která byla její rodinou v širším slova smyslu? Nebude muset nakonec udělat něco proti duchu hellovské dobroty?
Píšu i o tom, že už máme jinou dobu, ty minulé, slovy spisovatelky, zpřerážely svými jezy, komorami a přehradami naší řece páteř. Ani do té nové by se ale plachá, dobrá Hella nehodila. Je to doba, kdy si lidé chtějí urvat co nejvíc pro sebe, doba vykořeněných realitních agentek, které doma večer ani nerozsvěcí, protože není proč. A právě v této době, jedenadvacet let po převratu, se Judita vrací ke Kamennému mostu a už vyrovnaná se snaží odpustit minulosti, v níž vyrostla. Koboldovi a možná ještě trochu víc za všech okolností a režimů pasivní Helle. Jak píše Denemarková, lépe to neuměli.
Tady už se zase ocitáme mimo samotný příběh. Chceme odhodlaně čelit přítomnosti, neřešit, co že je pod těma našima nohama, ale nejde to. A lepší to nejspíš nebude, dokud minulosti neporozumíme a nepřiznáme si, podobně jako Judita, že jsme to (my i oni) lépe neuměli. To je pro mě hlavní téma tohoto románu. I když, jak plyne z předchozího, jedno z mnoha jeho témat.
Spisovatelka pohání svými slovy a větami, užíváním vodních metafor nebo třeba názory na provinčnost malých národů text Kobolda a přeneseně i této recenze. Já jen načrtl řece umělé koryto. O tom, jak mohutná ta řeka je, svědčí, že jsem ještě několik dní po dočtení psal všechny věty (ať šlo o formulář nebo text do novin) denemarkovsky úsečně – je tím částečně postižen i tento text. Právě forma umožňuje spisovatelce popisovat skutečnost z mnoha směrů na malé ploše a pokoušet se tak, jejími slovy, o jakýsi antropologický výzkum.
Zbývá tedy ještě zaplašit jednu vracející se otázku, která se toho týká. Není moc koboldovské rukopis Denemarkové takhle recenzentsky interpretovat, ohýbat a filtrovat? Zbude tak z něho něco? Nevím, snad ano, každopádně je příliš hellovské nechat ho jen tak být.
