Článek
Byl jsem zamilovaný a na pokraji šílenství, bezpočet nocí jsem proflámoval, rval se po hospodách, vypil alkoholu tolik, že bych to nepřeplaval, svíjel jsem se v depresích a chtěl sám sebe vraždit, několika ženským jsem nějaký ten čas dělal trumberu, aby rodinnému štěstí bylo učiněno zadost, mám za sebou i bouřlivé hádky a rozchody, to všechno už mám odžité, tak proč bych si měl ještě číst, jak tohle všechno znovu prožívá někdo další? Po všech těch úmorných letech plných vztahových dramat jsem konečně sám, chodím se psem na špacír Prokopským údolím a je mi dobře.
Román Lapači prachu (Torst 2017) ovšem představuje pověstnou výjimku z pravidla, přestože je založen právě na vztazích a přestože je Lucii Faulerové teprve osmadvacet let, a je tedy o generaci mladší, než jsem já. Někdo možná v předchozí větě zaslechl skeptický tón – a slyšel dobře. Má skepse vůči mladým začínajícím autorům má své opodstatnění. Měsíc co měsíc mi přichází do časopisu Dobrá adresa množství rukopisů a skoro všechny mají cosi společného – je na nich poznat, že autoři nemají načteno. Švec se přece také musí od svého mistra naučit, jak udělat podrážku, nemůže jenom obšívat jazyky a šněrovat tkaničky, byť by ho to bavilo sebevíc. U Faulerové je okamžitě poznat, že je poučenou a pozornou čtenářkou, venkoncem vystudovala bohemistiku a od svých předchůdců shrbených u psacích stolů s brkem v ruce či s prsty na psacím stroji si vzala to podstatné a přetavila to ve svůj nezaměnitelný styl.
A propos, dá se u debutu už mluvit o autorském stylu?
V případě Lucie Faulerové určitě.
A teď konečně k samotnému románu. Už dopředu vám můžu prozradit, že v něm nenajdete překotné zvraty, nevyřítí se na vás zpoza rohu dvě stě padesát kozáckých atamanů na koních majících místo podkov ruční granáty, jako u obžerného fantasty Petra Stančíka. Lapači prachu jsou krystalicky čistá literatura obrácená sama do sebe, zkoumající lidské nitro.
Anna je mladá osamělá dívka přibližně v autorčině věku. Je zaměstnaná v call centru, cestou z práce zajde do obchodu na nákup, doma si pustí televizi bez zvuku, dá si cigáro, jde spát a ráno zase do práce. Naprostá většina z nás rozmělňuje své životy obdobným způsobem, čtenář ovšem během několika prvních stránek pochopí, že pod povrchem dřímají utajené běsy z Annina dětství a dospívání. Kvůli nim také Anna záměrně a se sebezničujícím potěšením ničí své klopotně navázané vztahy. Jediný vztah, který se jí přervat nedaří, je ten se starší provdanou sestrou. Pravidelným pondělním setkáním se nelze vyhnout.
„Zvláštní,“ řekne. Ano, i tuhle hru známe. Upusť slovo a čekej, až ho někdo sebere, ofouká ze všech stran a podá ti ho zpět. Tahle hra mě nudí ze všech nejvíc. Když řekne půlku a čeká, až se zeptám na druhou. Tak nechám její slovo ležet, a vidím se, jak si stahuju kalhotky, dřepnu si a čurám na něj nezastavitelným proudem, který zní jako uklidňující zurčení lesního potůčku.
„To je fakt zvláštní,“ řekne ještě jednou. Sebere to slovo sama a hodí ho na zem z větší výšky. Plesk. Cítím, jak mi pulzuje žíla na spánku.
„Že to takhle dokážeš brát,“ dodá, jako by mi odpovídala na otázku: a co je zvláštní, Dano? Ten její plevel je opravdu docela zajímavá záležitost, jak teď sama vidím.
„Jako že je to minulost. A konec.“
„Jako že je to minulost. A konec.“ „No… jo, dokážu. Taky to tak je, ne?“
„Jako že je to minulost. A konec.“ „No… jo, dokážu. Taky to tak je, ne?“ „Ale furt to byl člověk ve tvým životě. Dost důležitej.“
„Jako že je to minulost. A konec.“ „No… jo, dokážu. Taky to tak je, ne?“ „Ale furt to byl člověk ve tvým životě. Dost důležitej.“ „Jak ty víš, kdo je pro mě důležitej?“ vyprsknu, protože tentokrát mě opravdu upřímně pobaví. Začnu si znovu, tentokrát vytrvaleji, hrát se zapalovačem.
„Hádám, že když jsi s někým tak dlouho, jsi s ním asi z nějakýho důvodu.“
„Hádám, že když jsi s někým tak dlouho, jsi s ním asi z nějakýho důvodu.“ „Jsi dobrá hádačka. Vybírej za to drobný.“
„Hádám, že když jsi s někým tak dlouho, jsi s ním asi z nějakýho důvodu.“ „Jsi dobrá hádačka. Vybírej za to drobný.“ „Zase to děláš.“
„Hádám, že když jsi s někým tak dlouho, jsi s ním asi z nějakýho důvodu.“ „Jsi dobrá hádačka. Vybírej za to drobný.“ „Zase to děláš.“ „Před hlavním vchodem jsem viděla cikánku prodávat pašovaný parfémy, můžeš se postavit vedle ní a nabízet hádání, ani ruku k tomu nepotřebuješ.“
„Že jsem nemlčela.“
Odmlčím se, abych si užila její minicuknutí s každým cvaknutím zapalovače. Pak ustanu, přestane mě to bavit.
„Jo, umím házet minulost za hlavu. Taky to zkus. Ušetříš si tím spoustu starostí. Možná by ses pak nemusela pídit po tom, kdo je marod přes hlavu a s čím a proč a jak.“
„Některý mosty se ale spálit nedaj. Neděláš to dobře.“
Ale dají. A všechny.
„Zato ty děláš dobře.“
Umlknem. Obě s pohledem na plevel. Místnost se zamořuje salvou duševních plynů.
Zmiňovaná autorčina poučenost literaturou se pak projevuje třeba zakomponováním vypravěče: Můj vypravěč se nudí a já mám obavy, že mě možná opustí, že si možná najde jinou Annu, že si možná najde takovou, která mu nepřidělává tolik práce. Zakřupou parkety, zakřupou kosti. Ba-dam tsss.
Vypravěč napovídá, že leccos nemusí být tak, jak se nám předestírá, ovšem tím skutečným kostlivcem ve skříni je… Nebudu prozrazovat, protože po přečtení románu třeba někdo dojde k závěru, že oním kostlivcem je sama Anna. Lapači prachu jsou zkrátka a dobře kniha jako řemen, a co mi paměť sahá, nevzpomenu si, že by se u nás někdo uvedl zdařilejším debutem.
Lucie Faulerová
Lucie Faulerová Lapači prachu
Torst
Lucie Faulerová: Lapači prachu
