Článek
Joachim Dvořák to dělá dobře. Vydání knihy ve svém Labyrintu načasoval na Velký knižní čtvrtek, s autorem výtvarné stránky komiksu Jaromírem 99 zároveň vyšlo několik rozhovorů. Kéž by se o své autory takhle starali i ostatní nakladatelé. Labyrint je v tomto ohledu před ostatními o krok napřed. Jeho propagace je pokaždé vtipná a hlavně účelná. Vzpomínám si, že v roce 2002 jsem se ve všech městech po Čechách, kam jsem přijel na čtení, setkával se samolepkami Nebe pod Berlínem. Na dveřích klubů, na WC, na kandelábrech, na nádražích…
Ale zpátky k Zámku (ukázku z komiksu Salon otiskl 3. října). Autorem scénáře je David Zane Mairowitz, americký spisovatel, který už v minulosti pro komiks adaptoval ve spolupráci s výtvarnicí Chantal Montellier Kafkův Proces. Pro Zámek přizval českého výtvarníka Jaromíra 99, kterého poznal díky filmu Alois Nebel. Texty v bublinách vycházejí z překladu Vladimíra Kafky z roku 1964.
Autoři komiksu Zámek Jaromír 99 (vlevo) a David Z. Mairowitz
V jednom z rozhovorů Jaromír 99, čili Jaromír Švejdík, vysvětluje, že pro knihu zvolil výtvarnou techniku zvanou Scherenschnitt, která spočívá v tom, že se obrázky ryjí do papíru, vystřihávají a v několika vrstvách – černé, bílé a šedivé – se potom lepí na sebe. Technika je to neuvěřitelně pracná, proto ji bylo nutné simulovat v počítači.
Povedlo se a vznikla bez přehánění nádherná kniha.
Jenže komiks prostě není literatura – ať si propagátoři tohoto žánru tvrdí, co chtějí. A pokus pro něj adaptovat Zámek byl tak už z podstaty odsouzen k nezdaru. Literaturu přeci nečteme proto, abychom se dozvěděli, kdo s kým a jak to dopadne. Literatura, to je především krása vět, na nich si čtenáři mlsně zgustnou a rádi oželí i fakt, že román třeba konec nemá, jako je tomu zrovna v případě toho Kafkova.
„Víc nemůže nikdo, kdo ho osobně neviděl, rozeznat. Ale byl to hezký chlapec; jen jednou jsem ho letmo viděla a nikdy na něj nezapomenu.“
„Víc nemůže nikdo, kdo ho osobně neviděl, rozeznat. Ale byl to hezký chlapec; jen jednou jsem ho letmo viděla a nikdy na něj nezapomenu.“ „Kdopak to byl?“ zeptal se K.
„Víc nemůže nikdo, kdo ho osobně neviděl, rozeznat. Ale byl to hezký chlapec; jen jednou jsem ho letmo viděla a nikdy na něj nezapomenu.“ „Kdopak to byl?“ zeptal se K. „Byl to posel,“ řekla hostinská, „po němž mě Klamm poprvé dal k sobě povolat.“
K. nemohl dobře poslouchat, vyrušilo ho řinčení skla. Hned zjistil příčinu vyrušení. Pomocníci stáli venku na dvoře, poskakovali ve sněhu z jedné nohy na druhou. Dělali, jako by byli celí šťastní, že K. opět vidí; ze samé blaženosti si na něj ukazovali a přitom bez přestání bubnovali na kuchyňské okno. Když jim K. zahrozil, ihned toho nechali, snažili se jeden druhého odstrčit, ale jeden druhému hned uklouzl a už byli znovu u okna. K. rychle zmizel do přístěnku, kde ho pomocníci zvenčí nemohli vidět a on se na ně nemusel dívat. Avšak tiché, jakoby prosebné řinčení skla ho i tady ještě dlouho pronásledovalo.
Komiks věty z originálu brutálně zredukuje na pár banálních slov:
„Jen jednou jsem ho letmo viděla a nikdy na něj nezapomenu.“
„Jen jednou jsem ho letmo viděla a nikdy na něj nezapomenu.“ „Kdopak to byl?“
„Posel, po němž mě KLAMM poprvé dal k sobě povolat.“
Stačí se rozhlédnout kolem sebe v metru, každý druhý cestující má v uších pecky a civí do prázdna nebo cosi cvaká do mobilu. Zřídka je vidět někoho číst knížku. Proč si to nepřiznat, naše generace vychovala ze svých potomků duté spotřebitele. Nejsme v tom ale sami, líčil mi kamarád sinolog, žijící dlouhodobě v Hongkongu, že tamní vysokoškolští studenti zapomínají psát čínsky. Od dětství totiž čtou výhradně komiksy, kde je fatálně zredukovaná zásoba znaků. U nás zase podle průzkumů spousta maturantů nedovede na základě manuálu naprogramovat automatickou pračku. Ještě, že tam vedle písmen bývají i názorné ikony.
Komiks a jeho rostoucí obliba není zdaleka nic nového pod sluncem. V minulosti obcházeli jarmarky šviháci se srolovanými plátny v podpaží. Na plátnech byly pestré obrázky a ty jarmarečníci odvyprávěli a sem tam přidali i písničku. Když takový halama spustil, zámecký pán, do té doby pohroužený v tichu knihovny do četby Rousseaua, zprudka zavřel okno.
Komiks a literatura, to je jako podzámčí a zámek. A podzámčí zámkem není, i kdyby bylo sebedokonaleji nakreslené.
