Článek
Enquistová, původním povoláním klavíristka a psycholožka, napsala autobiografický příběh, v němž se vyrovnává se smrtí své vlastní dcery, a aby nezešílela smutkem, naordinuje si nácvik jedné z nejtěžších Bachových skladeb: Goldbergových variací.
Zdánlivě velmi prostá zápletka je ve své jednoduchosti a tragice silná natolik, že nekompromisně strhává čtenáře do proudu autorčina uvažování. A zaujetí mu vydrží po celou knihu. Nejedná se o prosté deníkové záznamy, ale spíše o propracovanou, poetickou kompozici, která je sevřená, žádné slovo v ní nechybí ani nepřekáží a text dýchá skutečným rytmem, jako by se úvahy o hudbě a Bachově životě vtělily do pulsování a vibrací autorčiny samomluvy.
Kontrapunkt je velmi ženská kniha, ale ne v tom smyslu, že by v příběhu šlo o mileneckou lásku. Je to kniha o lásce k dceři, která tragicky zahynula, když ji na amsterdamském náměstí srazilo odbočující nákladní auto. Řidič měl mladou ženu v tzv. slepém úhlu. Enquistová se poté zasadila o to, aby byl v Nizozemsku přijat zákon, díky němuž jsou dnes zrcátka, která slepý úhel nemají, na nákladních vozech povinná.
Oceňovaná španělská spisovatelka Lucía Etxebarría tvrdí, že ženy, které říkají, že neexistuje ženská literatura, popírají samy sebe. Umělecká tvorba je úzce spjata s tím, co autor nebo autorka autenticky prožívá. Máme rozvážnější, jemnější a citlivější jazyk, všímáme si detailů, kterých by si muž nikdy nevšiml, častěji používáme vyprávění v první osobě nebo žánr autobiografie, obracíme se ke každodennosti.
Podobné charakteristiky by přesně seděly i na Kontrapunkt. Původně téma ztráty dcery zpracovala Enquistová jako poezii a až poté jako román. Její vnímání každodenních detailů, vzpomínání na dceřiny první samostatné kroky v životě jsou stejně důležité jako popis odjezdu rodiny na prázdniny ve Švédsku, jako zoufalství nad dceřiným zhrouceným snem nebo jako rozchody s muži.
A pak je tady obrana před zešílením, krutostí ztráty. Studium Bachova opusu, jeho pitvání, pátrání po tom, v jakém rozpoložení mohl Bach své Goldbergovy variace psát, rekonstrukce příšerné a zbytečné operace skladatelových očí, jeho bolest ze ztráty syna. V tomhle je jak ženská, tak mužská nizozemská literatura velmi silná. Vprosté skutečnosti, že kdykoli knihy z tohoto kulturního okruhu člověk čte, zároveň se něco podstatného dozví. Třeba o nácviku klavírní skladby. Nikdy nejste postaveni před pouhý záznam emocí nebo řečový proud, jenž směřuje odnikud nikam a pohlcuje sebe sama, nebo pouze před jazykovou hru či manýru. Anna Enquistová velmi dobře ví, o čem píše, vychází ze studia Bachových děl a nejen z pouhých pocitů, jež v ní tato tematika vyvolává. Kéž by každá ženská kniha vznikala s podobným přístupem.