Článek
Kniha The Buried Giant (Pohřbený obr, Faber & Faber, Londýn 2015) vyšla 2. března, a pokud by ji psal Ishiguro průběžně celých deset let, dělá to průměrně tři stránky za měsíc. A nutno říct, že je to román tak bravurně promyšlený a vycizelovaný, jako kdyby si autor opravdu celou tu dobu střádal slova a pak je jako ozubená kolečka postupně vkládal do svého dokonalého hodinového strojku, promazával závity a ladil rytmus i zvuk. (Sám Ishiguro dlouhou odmlku vysvětlil tím, že když se do románu pustil, dal prvních sedmdesát stran, se kterými byl spokojen, přečíst manželce. Ta mu ale řekla, že musí začít znovu. Zklamaný spisovatel se raději začal věnovat jiným věcem – hudebním textům, filmovým scénářům, povídkám. A teprve až když nastal správný čas, k Pohřbenému obrovi se zase vrátil.)
Ishigurův román se odehrává těsně po konci vlády krále Artuše, v Anglii, kterou kromě Britů a Sasů obývají i draci, skřítci a lidožraví obři. Ovšem říct o Pohřbeném obrovi, že se jedná o fantasy nebo historickou prózu, je vypovídající stejným způsobem, jako mluvit o jeho předchozím románu Neopouštěj mě (česky 2007) jako o sci-fi – pojmenujete jenom žánrový kabátek. Ishiguro si pro své příběhy vybírá historické epochy a žánry, které nejlépe slouží jeho sdělení, a Pohřbený obr je spíše než artušovským eposem podobenstvím o paměti a vzpomínkách, o tom, do jaké míry formují naši identitu a činy.
Na počátku se manželé v pokročilém věku – Axl a Beatrice – rozhodnou, že se vydají hledat svého syna. Nejasně tuší, že někde opravdu žije, i když se nedokážou zcela rozpomenout, proč odešel a zda vlastně syna vůbec měli.
Odcházejí z komunity, která bydlí v jakýchsi králičích norách, kde je kvalita života spoluurčována mimo jiné tím, zda můžete ve tmě používat svíčku. Axl a Beatrice ji užívat nesmějí, je to rozhodnutí komunity – a my se nikdy nedozvíme, proč tomu tak je. Jde o trest? Nebo jsou oba příliš staří na to, aby se jim dalo věřit? Nikdo už neví, vzpomínky mizí, minulost je rozmazaná a paměť nespolehlivá.
Dojemně se milující manželé se vydávají na cestu, kde se jejich souputníky stávají postavy vpravdě archetypální: převozník, vyšinutá stará žena, rytíř krále Artuše sir Gawain, saský válečník Wistan, dospívající chlapec Edwin, proradný opat i dračice Querig. Celá země je postižená kolektivní ztrátou paměti. Je možné kouzlo zlověstného oparu zlomit? A je to vůbec žádoucí? Kolik se toho chceme dozvědět o vlastní minulosti a o minulosti svých blízkých?
Bez vzpomínek naší lásce nezbývá než vyblednout a zahynout.
Nepochybuji, že by Ishiguro dokázal napsat i strhující drama ze současnosti, které by nekladlo tak vysoké nároky na čtenářovu imaginaci. Kde by se hrdina musel vyrovnávat se stejnými traumaty třeba proto, že byl stižen amnézií po pádu z kola. Těžko by ale nakreslil obraz tak komplexní a devastující. Ishiguro na nás navíc z raně středověké Anglie pomrkává postmoderním okem: jeho negramotní vesničané mluví ušlechtilou angličtinou a sofistikovaně formulují vlastní myšlenky a postava staré ženy snažící se rituálně obětovat králíka připomíná spíš než čarodějnici osobu postiženou posttraumatickou stresovou poruchou.
Příběh vypovídá o vzdálené minulosti stejně relevantně jako o dnešku. Když čtenář naslouchá disputaci sira Gawaina a válečníka Wistana před dračí slují o tom, zda zabít draka, nemůže si nevzpomenout na zdejší boj o Ústav pro studium totalitních režimů. Argumenty znějí v obou případech podobně: Je usmíření důležitější než pravda? A jaké běsy pravda pustí ze řetězu?
Ishiguro sám v jednom rozhovoru říká, že ho inspirovala občanská válka na Balkáně i konflikt ve Rwandě, ten opakující se vzorec dějin: Sousedé, kteří spolu po léta žijí v míru, se najednou postaví proti sobě. Kdy je lepší si věci pamatovat a kdy je lepší zapomenout? A jak je to na úrovni komunity, společnosti? Jak funguje kolektivní paměť? Kdo ji chce a může ovlivňovat, a tím rozhodovat, kam se budeme všichni ubírat?
Obr, kdysi dobře pochovaný, se začíná hýbat. Jakmile povstane – a on povstane – pak se všechna naše přátelská pouta přetrhají jako uzlíky, které si holčičky vážou na stoncích kytiček. Muži budou v noci zapalovat domy svých sousedů. Na úsvitu budou věšet děti na stromy. Řeky budou páchnout mrtvolami, nadmutými dny cestování. A naše armády přitom stále porostou, živeny hněvem a žízní po odplatě. Pro vás Brity to bude, jako by se na vás valily ohnivé kotouče. Buď utečete, nebo zahynete. A část po části se tato země promění v zemi novou, anglosaskou, a na přítomnost vašich lidí zde nezbude žádná vzpomínka, snad kromě ovčího stáda či dvou, která se budou nehlídaná toulat po kopcích.
Kniha Pohřbený obr je splněným snem zmlsaného čtenáře, který chce, bez ohledu na údajnou fragmentárnost světa, pořád číst velké romány. Pro mě jednoznačný kandidát na literární událost roku.