Článek
Chabon se v Mapách a legendách dotýká různorodých témat. Dočteme se o marketingových problémech současné americké povídky, o bestsellerové trilogii Philipa Pullmana Jeho temné esence, o tradičních hororových příbězích a jejich moderním pokračování v díle Cormaka McCarthyho, o trablech s jidiš i golemovské tradici. O zmíněném Sherlocku Holmesovi také. A přestože eseje vznikly za různým účelem a pro různé publikum a některé mají tvar glosy, zatímco jiné jsou důkladnými recenzemi, výsledek drží dobře pohromadě. Chabon totiž dokáže psát živě, kultivovaně a zároveň obratně čerpá z širokého literárního kontextu.
Pro českého čtenáře kniha poslouží také jako půvabný dodatek k Chabonovým románům, které už má možnost znát – Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (česky 2004), Modelový svět (2006), Konečné řešení (2007), Židovský policejní klub (2008), Záhady Pittsburghu (2010). Na řadě míst Map a legend se mu nejspíš vybaví překvapivá vzpomínka. Kupříkladu architektonicky a rasově vzorová Columbia, v níž Chabonovi kdysi žili, je bezpochyby předobrazem předměstí, kde si pořídili domek manželé Clayovi.
Dosti mrazivým pohledem do spisovatelské kuchyně je text Jak jsem se potápěl k vraku. Vypráví o velkolepě ztroskotavším projektu druhého Chabonova románu, jejž nakonec opustil po pěti letech, několika verzích v rozsahu až tisíce pěti set stran a měsících hlubokých vnitřních pochybností. Situace pro něj byla tím bolestnější, že se do románu pustil po vřele přijatém debutu Záhady Pittsburghu. Ovšem zatímco prvotinu psal bez přehnaných očekávání, u druhé knihy se ocitl pod nečekaným tlakem. Psaní první knihy bylo vzrušující, například proto, že Chabon zpracovával vlastní zážitky; u druhého textu se utopil v ambiciózních, ale odtažitých plánech. Místo objevování přišlo na řadu mechanické plnění spisovatelského předsevzetí. Na konci už podle vlastních slov jenom sedával hodiny před monitorem a uvažoval o knihách, které mohl za tu ztracenou dobu napsat.
V textu Návod na život Chabon řeší otázku, nakolik může či musí být autor při psaní osobní. Používá přitom golemovskou paralelu. Odborník na židovský mysticismus Gershom Scholem přišel s názorem, že stvoření golema bylo zkouškou duchovních schopností. Tvůrce se rituálním opakováním předepsaných řad písmen snažil dostat do zvláštního stavu, přestoupit určitou vnitřní mez. Riziko při výrobě golema je třeba vnímat i symbolicky – spočívá v napětí, které vzniká v duši samotného golemisty. Podobně je to podle Chabona s knihami a jejich autory. Napsat strhující text vyžaduje rovněž překročit vnitřní mez, promítnout do rukopisu osobní zážitky. A tedy se, podobně jako golemista, nevyhnutelně ocitnout poblíž etické hrany. Vlastní texty prý Chabona při svém vzniku děsily, protože si dovedl představit důsledky zveřejnění podrobností ze svého života. Navíc tušil, že čtenáři budou pojímat všechno autobiograficky, včetně vymyšlených pasáží.
Bára Olmrová: Potápění, únor 2012, exkluzivně pro Salon
I já mám díky svému nedávno vydanému románu (s názvem Frajer), který se v něčem blíží mému životnímu příběhu, s těmito hranicemi zkušenost. Bezpochyby platí, že bez investice vlastních zážitků, třeba transformovaných, bude text vždy jen pouhou konstrukcí. Závidím zároveň Chabonovi, který pravděpodobně věří v možnost psát víceméně objektivně, nebo alespoň nezraňovat své blízké.
Na druhou stranu se s ním shoduji, že psaním literatury vzniká něco zcela nového, že jde o probouzení mrtvé hmoty, zopakování zázraku stvoření. Přesně k tomu jsem došel, když jsem zpracovával golemovskou legendu v knize Můj Golem. Původně měla mít současnější podobu, nakonec se ukázalo jako nejdůležitější zachovat kouzlo starého příběhu, ovšem oživit ho a rozzářit. I já jsem přesvědčený, že golemové mohou existovat. Každá kniha může být golemem, pokud se oživovací procedury zdárně naplní.
Poslední text Map a legend se jmenuje Golemové, které jsem viděl na vlastní oči aneb Proč je můj syn druhým jménem Napoleon. Chabon v něm uskutečňuje svou představu literární zábavnosti přímo před čtenářovýma očima. Prostřednictvím dodatku totiž vysvětlí, co si v předchozím textu bohapustě vymyslel. Přiznávám, že jsem Chabonovi také skočil na špek. Neuvěřil jsem sice, že na Aljašce existuje židovský stát s městem Sitka, nicméně historii s „českým nacistickým spisovatelem Viktorem Fischerem“ jsem zbaštil i s navijákem.
Bohapustý je ale klamné adjektivum zcela v chabonovském duchu. Autorův úsměvný pohled na texty je totiž zároveň uctivý. Chabonova vize zábavnosti literatury vychází z předpokladu, že číst a psát knihy znamená podílet se na významné hře. Kniha může být šémem, který dokáže probudit k životu mrtvou hmotu v nás.