Článek
Pomýlená akademická filosofie závidí vědě její metodické panství nad pojmy a snaží se ji napodobit. Esej naopak odhaluje, že každý pojem je zakořeněn v naší společné řeči, která všem pojmům předchází, vytrženy z té společné půdy by ztratily svůj „lidský smysl“. Všechny přesné pojmy jsou vytvořeny manipulací, která z nich odklízí, co je ve věci, o niž jde, znepokojující.
Karel Hvížďala navazuje na Milana Kunderu v tom, že vidí hluboký vztah mezi „nesamozřejmostí, v níž jsme (my Středoevropané) vyrostli“ – tu by současná Evropa měla přijmout jako novou globální human condition – a esejem jako formou myšlení, které je zásadně otevřeno tomu, co nás ve věcech irituje. A není nakonec „pravda“ jen to, co nás irituje v jednotlivých pojmových soustavách?
Dlouhá řada knižních rozhovorů s lidmi různých profesí, kterou se Hvížďala nesmazatelně zapsal do dějin českého veřejného prostoru, je tak významným intelektuálním činem právě proto, že se snaží dávat hlas tomu, co v každé jednotě překáží, i v té, do níž se každý z nás snaží podvědomě uspořádat svůj život. Stejný motiv boje proti vytěsnění toho, co ruší, z veřejného prostoru vládne Hvížďalově dlouhodobé reflexi mediálního prostoru. Co je například „vlastnictví médií“? Jaké jsou jeho meze a možnosti ve vztahu k základní funkci komunikace, kterou je sdělovat nám, co vědět nechceme?
Ze své osobní zkušenosti dodám, že velkou zásluhou Karla Hvížďaly bylo také síťování neorganizovaných hlasů v exilu. Mnozí z nás žili jako „čeští intelektuálové v zahraničí“ osamoceně, měli jsme totiž instinktivní nedůvěru k exilovým organizacím, v tom jsme byli poznamenáni hrůzou z komunistického organizačního libida. Hvížďala nás dokázal vtáhnout do efektivní, ale neorganizované sítě komunikace a myslím, že i tuto síť bychom mohli považovat za jakýsi jeho „esej“, který neorganizuje, ale jen vymezuje prostor, v němž jsou různé hlasy „na doslech“, jak říkávají pastevci.
Všemi eseji prochází idea, že myšlení je nějak spojeno s exilem v jeho různých formách. Vezměme si filosofii provozovanou za zdmi akademie, jak ji rozvinuli Michel de Montaigne, Schopenhauer nebo Sartre, aby osvobodili myšlení od „mrtvé soustavy“ pojmů-klišé, které nakonec ovládnou každou instituci. Nebo naše disidenty filosofující v kotelnách či exulanty „vržené“ do mezery mezi samozřejmým jazykem země, z níž odešli, a nesamozřejmým jazykem země, v níž se museli znovu naučit vyjadřovat. Hvížďala říká, že se v takové mezeře náhle jasně ukáže, že ke každé mateřské řeči patří také podvědomě sdílené mlčení o určitých aspektech světa a že to, o čem se mlčí, je vždy něco, za co je třeba se stydět, nějaká genocida, které se říká třeba „šíření pravé víry“, „vyšší civilizace“, „British Empire“, „pokrok“, nebo dokonce „boj za lidská práva“.
Karel Hvížďala
Veřejný intelektuál z odstupu najednou zahlédl, že ideologický jazyk fungoval jako azyl… Viděno z exilu se nezaujatému pozorovateli zdálo, že jsme si doma udělali z jazyka kolem sebe ohrádku, obranný val… Teprve díky této zkušenosti si exulant uvědomí, že tzv. česká otázka je dějinným zápasem o východisko z pasti-vlasti… ve vládnoucí nenormalitě, jak napsal Karel Kosík, jedinou skutečnou odpovědí byl stud, který je za všech okolností i za všech režimů nejvíc osvobozující… Problém je v tom, že po pádu železné opony, kdy jsme se horko těžko připojili ke staré Evropě a svět se globalizoval a my kolektivně drancujeme planetu i svou zemi, by prozření vyžadovalo zrození nového druhu studu. Toho zatím nejsme zřejmě schopni, protože se stala v naší civilizaci ideologie růstu planetární normou, která stejně jako za minulých totalit krášlí skutečnost a vykrádá nám jazyk. Důsledky veselého drancování v rychlostní společnosti plné supermarketů, nových dálnic, rychlých vlaků a větších letadel jsou hůře zahlédnutelné zevnitř naší civilizace, stejně jako byly těžko zahlédnutelné uvnitř totalitních systémů, ale díky globalizaci jsou o to trýznivější, protože se z ní hůře uniká… Nový stud se proto zřejmě bude muset zrodit z pocitu masového vnitřního exilu, nebo při pohledu z jiné civilizace.
Znakem civilizace „růstu Růstu“ je, že to otřesné v ní už nikým neotřásá, že síly schopné normalizovat otřesné, jsou tak otřesně mocné. Když esej odškrábne povrch vládnoucích pojmů jako na stíracích losech, ukáže se, že ty síly jsou složitě organizované a že se neobejdou bez „ptydepe“, jazyka, v němž můžeme říci jen to, co chceme slyšet. „Síla se váže“ – říká Archimédés v Čapkově slavném apokryfu; přijde vždy chvíle, kdy síla nutná k udržování síly bude větší než síla, kterou je organizace schopna využít. Podobně je tomu s pojmy: vždy přijde chvíle, kdy začnou být náklady na to, co vládnoucí pojmová soustava zamlčuje, větší než užitek z toho, co sděluje – a ona proděraví.
„Esej je velké dobrodružství,“ říká Hvížďala. A také základní formou odporu proti nestoudným pojmovým soustavám.
Karel Hvížďala:
Karel Hvížďala: Pokusy
Euroslavica 2014
