Článek
Vražedník a vyhnanec, poutník a rebel proti nespravedlnosti Boha, který nepřijal jeho poctivou oběť zemědělce, a uvrhl ho tak do sporů s bratrem, chovatelem dobytka Ábelem, se však v Saramagově knize stává především průvodcem. Putuje v čase, pozoruje, prožívá a komentuje klíčové biblické příběhy a postavy. Ze všeho nejvíce ale neustále zpochybňuje právě Hospodina, ono nevyzpytatelné, závistivé a vrtošivé dítě, tyrana, jenž vyžaduje od svých poddaných především slepou víru. Saramago se společně se svým Kainem podivuje jeho (z)vůli, touze ze závisti zničit krásnou Babylonskou věž nebo vyhladit obyvatele Sodomy a Gomory, včetně žen a dětí.
Nositel tří desítek čestných doktorátů a mnoha literárních ocenění, včetně Nobelovy ceny z roku 1998, znalec filosofie a teologie, novinář a brilantní esejista by pár set let nazpět zcela jistě skončil na hranici. Saramago se totiž nikdy netajil tím, že dějiny lidstva jsou pro něj „dějinami nedorozumění mezi člověkem a Bohem, on nerozumí nám a my nerozumíme jemu“. Přesto Saramago ve všech svých proticírkevních knihách nekritizuje ani tak víru v něco vyššího, ale především náboženský fanatismus a netoleranci.
Kainův příběh inspiroval řadu autorů, avšak ani Byronovo, ani patetické Baudelairovo pojetí nemají se Saramagovým prostořekým hrdinou nic společného. Je to vidět už, když Kain přemýšlí o obětování malého Izáka a za jediné logické, přirozené a naprosto lidské by považoval to, kdyby Abrahám poslal Hospodina i s jeho požadavkem po oběti „do prdele“.
José de Sousa Saramago při přebírání Nobelovy ceny
Naopak fascinující je blízkost pohledů Saramaga s Bohumilem Hrabalem. Ten v dovětku ke své Legendě o Kainovi píše: „Počátek této tragédie je v tom, že dva dobří bratři obětovali Hospodinovi, který ale z nepochopitelných důvodů na jednu oběť zhlédl a na druhou se ani nepodíval. Tím Hospodin z Kaina udělal bratrovraha, tuláka a běhouna se znamením na čele, aby výčitkami svědomí se zabíjel jen Kain, sám a sám.“ A třeba o Ostře sledovaných vlacích Hrabal píše: „Tento příběh ze stanoviska mladého železničního úředníka jsem napsal v roce 1949… Můj Kain provádí bratrovraždu sám na sobě, sebevraždou.”
Možná byli oba spisovatelé příběhem Kaina přitahováni, protože se sami cítili jako vyhnanci s cejchem na čele. Saramago zemřel na protest proti domácímu nepochopení na španělském ostrově Lanzarote a Bohumil Hrabal možná provedl onu bratrovraždu sebevraždou, tedy vypadnutím z okna.