Článek
Jednou z výjimek je nekritický závěr. Jako by v něm slavná Lincolnova socha z washingtonského památníku na moment nahradila skutečného Abea, jehož jsme po celou knihu sledovali na cestě od prezidentské kampaně přes válku Jihu proti Severu až po smrt následkem atentátu ve Fordově divadle. Z prozíravého, ale i chybujícího politika se na konci knihy stává mytologická postava.
Naštěstí je snadné závěr ignorovat a před očima si uchovat stránky před ním, které působí jako důvěryhodná reflexe dobového politického provozu, kdy veřejně deklarované činy a motivace sem tam v kombinaci s citacemi ze soukromých deníků či korespondence připomínají britský seriál Jistě, pane ministře.
Reálného politika Lincolna charakterizuje podle Goodwinové především zdrženlivost. Někdy je ku prospěchu konečnému výsledku – třeba když nereaguje na kontrakampaň svého ambiciózního ministra financí Salmona P. Chase a spoléhá na to, že se Chase znemožní sám. Ale jindy Lincolnovo váhání stojí unionistickou armádu zbytečné měsíce boje proti Konfederaci navíc – jako v případě otálení s odvoláním generála George B. McClellana, který se vyznačoval snad ještě větší zdrženlivostí než samotný prezident.
Klíčová pro pochopení revolučnosti Lincolnova rozhodnutí osvobodit otroky je pak jiná jeho charakteristika – neschopnost porozumět náladám a potřebám černošského obyvatelstva. Logická, samozřejmě, protože odcizenost obou světů byla markantní. Ostatně Lincoln se podle Goodwinové dlouho domníval, že vzájemné soužití je nemožné, a zástupcům druhé strany navrhoval vystěhování do Jižní Ameriky, přičemž byl upřímně překvapen, že je to pro ně, kteří se cítili být americkými občany, nepřijatelné.
Všechny tyhle okolnosti by se do pěstěného Lincolnova mýtu nehodily, ale přesto tvoří organickou součást historie a zaplaťpánbůh i knihy a Spielbergova snímku.
Upoutávka na film LincolnVideo: Bontonfilm
Zatímco u knihy je absenci umělé mytologizace hlavní postavy možno svést na fakt, že se Goodwinová držela zpět, u filmu si tak lehce neporadíme. Režisér Steven Spielberg už dokázal stvořit kýč i z holocaustu, o jeho nedávném snímku z doby první světové války Válečný kůň ani nemluvě (omlouvat ho jako poctu klasickému hollywoodu mi přijde nesmyslné). Přesto také on důvěryhodně portrétuje politickou realitu a rovněž zrušení otroctví je ve filmu Lincoln prezentováno jako politická volba, přičemž morální správnost je jen jeden z argumentů, navíc ne ten pro úspěch rozhodující (kongresmani vnímali ústavní dodatek především jako strategický válečný tah proti jižním státům).
Jak si to vysvětlit? Jednoduše. Kniha ani film nutně nepotřebují vytvářet mýtus z Lincolna samotného, a ničit tak historii, opírají se totiž na mytologické rovině o něco jiného – o optimistickou víru ve funkčnost demokracie a politiky, jež má být jejím přirozeným nástrojem. Víru, kterou neohrožuje ani fakt, že s sebou politika nese rovněž lži, podvody nebo korupci. Ta hraje ve Spielbergově filmu dokonce pozitivní roli. Zatímco Středoevropan si musí stejnou víru stále dokola obhajovat před sebou samým, někdy proti vlastním zkušenostem, Goodwinová se Spielbergem zjevně ne. Je, myslím, co závidět.