Nad knihou: Jakou barvu mělo to kolo?

Do povědomí širší čtenářské veřejnosti se jméno Jiřího Hájíčka dostalo především dí ky ocenění Magnesia Litera. V roce 2006 zvítězil v kategorii próza jeho román Selský baroko. Od té doby patří Hájíček k autorům, na jejichž knihy se čeká. A dočkali jsme se. Koncem dubna mu vyšel v Hostu román Rybí krev.

V něm se po letech strávených v cizině Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a stát se učitelkou. Ale vše je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Rybí krev je tak především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice.

Téma vysidlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli snaze prolomit těžební limity v severních Čechách.

I přes atraktivní téma ale není bohužel Rybí krev příliš povedeným opusem. Proč? Především kvůli stylu. Bezkrevná popisnost. Utkvívání na podrobnostech. Namátkou, kam mi prst v knize upadl: Každé ráno jsem sedla na Petrův modrý favorit s přehazovačkou, přes rameno na popruhu se mi bimbala plátěná taška, a šlapala jsem k rozcestí. Pošťácké auto přijíždělo většinou načas, jen tu a tam jsem musela čekat. Převzala jsem poštu pro celou vesnici, dala ji do mošny a šlapala zase zpátky. Pak jsem roznesla noviny a dopisy po chalupách.

Na literatuře je krásné, že nám na rozdíl od filmu poskytuje rozkoš domýšlet si a zapojit vlastní fantazii. Proč tedy vnucovat čtenářům, že bylo kolo modré barvy? Nota bene to vůbec k ničemu v ději neslouží, barva vypravěččina kola v románu žádnou roli nehraje. Ani to, že kolo bylo značky Favorit a že mělo přehazovačku. Jakožto čtenáři je mi úplně buřt, jestli pošťácké auto přijíždělo na čas, nebo mělo pravidelně sekeru. Zrovna tak by se tento krátký odstavec obešel bez věty, že hrdinka šlapala zase zpátky. Obdobné banality nafukují román na 354 stran. Co není funkční, to v literárním díle být nemá. Platí to nejen pro literaturu, představte si hodinový strojek, kde by bylo o sedmdesát nefunkčních ozubených koleček navíc.

Není to tak dávno, co jsem se na stránkách Salonu natěšil, že i do našich luhů a hájů snad už konečně zavanul duch svěžího psaní. Šlo o recenzi na Šindelkovo Zůstaňte s námi: „O tomhle ty už ne-roz-ho-du-ješ!“ a do rytmu zacvaká nožem o prkénko, cibule se rozpadne, z vedlejšího pokoje se ozve skřípot. Janino druhé dítě. Druhé s novým mužem. Nový muž stojí opřený o futra. Poslouchá. Mlčí. Zírá do hrnce. Stručně a přesně načrtnutá scéna. Že Jana krájela cibuli na guláš, nechť si čtenář domyslí sám. Zrovna tak, že Janin nový muž byl obtloustlý čtyřicátník, že na jeho neoholených tvářích pozvolna získávaly nad dosud černými vousy převahu šedivé, že oblečený byl podomácku, na sobě měl flanelovou košili, tepláky, na nohou pantofle a z proděravělé ponožky mu koukal palec, že jeho mužný odér, směsici potu, cigaret a piva, nepřebil ani štiplavý zápach cibule.

Sáhodlouhé popisy už nudí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, od muziky po internet všechno odsejpá, cvak! Proto musí odsejpat i moderní literatura.

A teď je tady Rybí krev, a oč méně jsou postavy v románu prokreslené, o to barvitěji jsou oblečeny. Z figur se tak nechtě stávají krejčovské figuríny. Téměř žádná scéna se neobejde bez zevrubného popisu, co měl kdo na sobě: Vstal od stolu, přes flanelovou kostkovanou košili a pivní břicho napnuté kšandy, vzal od plotny uhlák a šel pro dřevo. – Zdeněk se objevil ve svátečních vyžehlených montérkách, pod tmavomodrou blůzou měl svetr a na nohou pracovní boty, neokopané, které nosil na lepší – Skopčák, padesátník s nazrzlými delšími vlasy, jen v upatlaném propoceném tílku, vpředu vybouleném mohutným pupkem, se na mě zašklebil. – Vlasy měl vlhké a sčesané dozadu, na sobě obnošený baloňák a v ruce starou koženou aktovku, kde nosil svačinu od mamky. – V tmavomodrých kalhotách od montérek a černém vytahaném triku stál u modrého válce medometu. – Stála ve svetru přede dveřmi, ruce v kapsách. – Září bylo dost chladné, přes tričko a blůzu jsem si přetáhla ještě svetr.

Co ale především činí román Rybí krev schematickým a nezáživným, je obrácená kompozice: co je v rozvláčných popisech, by se dalo ve zkratce odvyprávět v dialozích. Přitom Hájíček šťavnaté a přirozeně plynoucí dialogy umí: „Děláš si to sám?“ „Cože?“ „Ptám se tě, jestli si to děláš sám?“ Zakroutil hlavou, jako že mě nechápe. Můj pohled neuhýbal. Otázka visela stále ve vzduchu. „Ne.“ „Tak ti to někdo dělá?“ Už se nedíval do novin, ale před sebe, jeho pohled se ztrácel někde v tmavém dřevě dvou selských almar naproti. „Která ti to dělá?“ „Co blbneš?“ „Znám ji?“

K autorově cti je třeba podtrhnout, že je tu řada silných vedlejších motivů. Předobrazem pro románovou vesnici se stala ves Purkarec, zčásti zatopená kvůli stavbě Temelína. Hájíček zde strávil dětství a je poznat, že má mnohé takříkajíc nažité na vlastní kůži. Třeba tento mrazivý paradox: „Chápeš, co to znamená? Tímhle výnosem soudu se můj táta, kterej je čtyřicet let mrtvej, může vrátit do rodný vsi, která už dvacet let neexistuje…“

Jádro románu tvoří zmíněné drama rozpadu rodiny. Na jeho počátku byla dopravní nehoda, kterou zdánlivě zavinil vypravěččin bratr. Za ni se dostal do vězení, což mu neústupný otec, potomek tvrdých jihočeských sedláků, není schopen ani po letech odpustit. Marná je i Hanina snaha zprostředkovat kontakt mezi otcem a synem. Zde se ovšem fatálně projevilo ono už zmiňované obrácení kompozice. Že měl otec na sobě modré montérky a stál výhružně nahrben před králíkárnou, na kterou dopadal stín jabloně – tudy nová cesta románu nevede. Mne zajímá, co otec v takto vypjatém okamžiku své dceři vmete do tváře.