Článek
V Revolver Revue vyšel před prázdninami výbor z jeho básní, které se tematicky vztahují k ročním obdobím, s názvem Tak ještě jedno jaro tedy; pod labelem Guerilla Records se objevilo nové album Krch-off bandu Jakože vůbec nic, na nějž se na portálu HitHit vybralo více než devadesát tisíc korun a jehož křest vyprodal Malostranskou besedu; a v Hostu mu vyšla nová řadová sbírka. Knížka Já už chci domů má pevnou vazbu, její obálka je rafinovaně stylizována jako náhrobní deska a obsahuje autorovy dosud nejzralejší texty.
Krchovského poezie je notoricky známá tím, že pracuje s několika základními konstantami, o nichž se dokola hovoří ve všech jejích reflexích a z nichž tou nejviditelnější je nejspíš absolutní důraz na pravidelnost, harmonii verše a invenční rýmy. Více než polovina básní sbírky Já už chci domů je v jambu, zbytek v daktylu, v obou případech téměř výhradně čtyřstopém. Z rýmů převažují ty ženské, občas se objeví daktylské, výjimečně i asonance či polorým. Další z konstant najdeme v rovině témat (smrt, osamělost, sexuální či alkoholické excesy) nebo modů (ironie, groteska, parodie). V tomto ohledu je Já už chci domů sázkou na jistotu.
Kromě těchto konstant má však Krchovského tvorba i své (byť poněkud skryté) proměnné, a jakkoli se tomu svým formálním i tematickým ustrojením ostentativně brání, i ona se nevyhnutelně vyvíjí. Tak například v poslední sbírce chybí delší skladby, jež byly k nalezení ještě v předchozím Dvojitém dnu; řeč lyrického subjektu se zklidňuje a projasňuje, je čím dál pregnantnější; sebelítost, dříve tak mučivá, je o něco smířenější; místo očekávané humorné pointy se však zároveň čím dál častěji objevuje mrazivá deziluze či bolestné poznání – tak jako v erbovní básni, která dala název celé sbírce a která staví lyrický subjekt do pozice malého chlapce s roztřesenou bradou, který píše v dopise: Já už chci domů, stýská se mi tady / už přijeďte si pro mě, já chci domů! / Váš… Přilepil jsem známku slzou z brady / a neodeslal. Nemám kam a komu.
J. H. Krchovský
Stále dominující motiv smrti jako by rovněž lehce metamorfoval: pomalu začíná jít opravdu do tuhého (omluvte nezáměrnou slovní hříčku), hra na smrt přestává být hrou. Jistě, pořád zde najdeme verše typu: a boží mlýny mlely, mlely… / a najednou je po prdeli, avšak jsou tu i jiné (a není jich málo), které jsou daleko subtilnější, ale právě proto závažnější: Jsem ještě živ? – Kočka se zdvíhá na mé hrudi / dýchám jen slabě, mělce, ať se neprobudí… / hřeje mě – žije! A i příst ji ještě slyším / spolu s mým dechem; stále mělčím, slabším, tišším.
I přes tyto drobné posuny však J. H. Krchovský zůstává rockovou hvězdou české poezie. Podobně jako třeba nedávno zesnulý Lemmy Kilmister v podstatě dokola opakuje a variuje styl, který tak úplně sám nevymyslel, ale dovedl jej k dokonalosti. Tyto rysy jsou typické pro diskurz, který je v jádru vlastně nedospělý, naivní, eskapistický. Jeho plodem je drsný, temný, ale přitom harmonický a zábavný mainstream. Ten nicméně nevznikl na objednávku shora, ale opačným postupem: díky svému přitažlivě subverzivnímu étosu k sobě („zespoda“) přitáhl davy oddaných čtenářů či posluchačů, kteří by jinak o poezii ani nezavadili…