Článek
McEwan dokáže psát o hnutích mysli, kterých si ani sami nejsme vědomi či které díky svému dobrému vychování vytěsníme. Jeho dramata se rodí na mikroúrovni těch nejzákladnějších mezilidských vazeb, probublávají ven a nabírají sílu postupně, jako jarní vody. Jeho nejnovější kniha je ale jiná.
McEwan tu leze do zelí autorům špionážních děl i hračičkům na poli metaprózy typu Borgese. Děj románu Sweet Tooth (anglicky vyšel 21. srpna 2012 v nakladatelství Jonathan Cape v Londýně) se vrací do Británie počátku sedmdesátých let. Se vším všudy: s hornickými stávkami, teroristickými útoky IRA, výjimečnými stavy, první ropnou krizí a kocovinou z hnutí hippies. Hlavní hrdinkou je Serena Frome, absolventka matematiky na Cambridgeské univerzitě, která je naverbována zpravodajskou službou MI5 v době, kdy do této organizace ženy teprve začínají pronikat, „protože si to žádá doba“, ale o nějaké funkci, která by s sebou nesla odpovědnost či rozhodovací pravomoci, si zatím mohou nechat jen zdát.
Sweet Tooth je krycí název operace, která má proti komunismu bojovat myšlenkou, a podporuje umělce, kteří jsou nakloněni šíření prozápadních myšlenek občanské svobody. (Stejnému tématu, i když o dost zasvěceněji, se ostatně ve svých Absolutních přátelích věnoval mistr špionážního žánru John le Carré.) Jedním z těchto umělců, které naverbuje Serena, je Tom Haley, mladý a slibný spisovatel na počátku kariéry. Haley je přinejmenším do značné míry McEwanovým alter egem – stejně jako on vystuduje univerzitu v Sussexu, Haleyho povídky, které jsou v románu popisovány, se podobají raným McEwanovým pracem, stejně jako McEwan vyhrává Haley jako bezprecedentně mladý literární cenu. V knize vystupují i reálné postavy z dobové literární scény – kritik Ian Hamilton či vydavatel Tom Maschler. Vyprávění z prvního Haleyho autorského čtení, které měl společně s Martinem Amisem, kdy „musel čekat, až se po Amisově čtení diváci uklidní a přestanou si utírat slzy od smíchu“, zní rozhodně velmi autenticky.
Serena Frome je „krásná i inteligentní“ – a Haleyho tvorbu obdivuje. Jaký tedy div, že si spolu začnou. Haley zřejmě neví o tom, že je Serena agentkou, a jak se vztah prohlubuje, je čím dál nemožnější mu prozradit pravdu. K tomu dostáváme celou dávku indicií, které nám napovídají, že něco není v pořádku. Co znamená útržek papíru s názvem ostrova, na kterém zemřel Serenin předchozí milenec? Sleduje ji někdo? Proč je ze dne na den na dlažbě Serenina kolegyně a nejlepší přítelkyně Shirley?
Kdybychom četli zmiňovaného le Carrého, všechno by do sebe zapadlo, a indicie by se nám nejspíš zjevily až zpětně: ne tak tady. Serena je narozdíl od čtenáře nechává bez povšimnutí, přinejlepším se jí jen „něco nezdá“. Když se jí Shirley zeptá: „Ty nechceš vědět, proč mě tak najednou vyhodili z MI5?“ – což byla otázka, kterou si Serena kladla zhruba 150 stran, omluví se, že si musí zatelefonovat. A když společně s hrdinkou pátráme po zmizelém milenci, co je platné, že je nám na konci dvoustránkové dramatické scény nabídnut dopis sice dvacetistránkový, ale plný balastu a zcela neuvěřitelného konstruktu?
McEwan je silný v tom, co umí: dobře popsat dobu, její rekvizity, dobře napsat postavy – ach ta jeho typologie, gesta, zevnějšek, zvyklosti. Co se mu ovšem tentokrát vymklo z ruky, je úloha postav a fabule. Kdyby se omezil na milostný příběh odsouzený od začátku ke špatnému konci, byl by jistě mnohem uvěřitelnější. Snaha prošpikovat příběh špionážní slaninou bohužel selhává a příběh sráží. Metaprozaické hříčky jsou nedotažené, i když občas roztomilé. A záměna identit na konci nás ponechává s hlavou v dlaních; ano, je sice překvapivá, ale nedělá z nás náhodou úplné voly?
Možná si chtěl McEwan vyzkoušet novou polohu, novou hru za zrcadlem. A samozřejmě se najdou i tací, jimž sedne. Jen na serveru Guardianu vyšly dvě vzájemně si protiřečící recenze, přičemž Julii Myersonovou dojal román dokonce k slzám. Pro mě je silný v popisu dobové atmosféry raných sedmdesátých let, se všemi těmi minisukněmi a hudební klubovou scénou v Londýně, stejně jako kvasem v literárních kruzích. Ten zbytek ale žádá příliš velkou elasticitu představivosti. Sweet Tooth je jako holka, která se na vás celý večer slibně usmívá, nechává za sebe platit – a pak z toho nic není.
V češtině v poslední době autorovi vyšly knihy Dítě v pravý čas (Odeon 2012), Amsterdam (Odeon 2012) a Solar (Odeon 2011).