Článek
Citát pěkně odrážející volnomyšlenkářskou atmosféru té doby otevírá knihu Petra Ference Hudba, která si neříká krautrock, jež mapuje krátké, ale intenzivní dějiny německého „kosmického“ rocku, jenž dal světu kapely jako Kraftwerk, Neu! či Faust. Českému čtenáři dává unikátní šanci nahlédnout na fascinující scénu v kontextu západní hudby postupně vysmívanou, obdivovanou, opomíjenou, horečnatě objevovanou a v novém tisíciletí znovu hojně inspirující.
Exploze (nejen) hudební kreativity sedmdesátých let je dítětem unikátního historického nastavení, v němž se ocitla první poválečná generace německé mládeže, která se s pomocí umění a drog chtěla odstřihnout od historických hříchů svých rodičů. Ze západu proudí inspirace v podobě rockové revoluce, životních postojů hnutí hippies i nových mysl otevírajících drog a na německých univerzitách bují levicové hnutí a hudební avantgarda, která za pochodu přepisuje pravidla kompozice i poslouchání. Sečtěte Beatles, LSD, pozdního Marxe a experimenty Karlheinze Stockhausena a vyjde vám krautrock. I když s tímto jménem je potřeba operovat opatrně, protože sami němečtí muzikanti se k němu nikdy moc nadšeně nehlásili. Jejich hudbě ho totiž vnutili angličtí hudební novináři a vychází z hanlivého označení Němců z časů války („Krauts“).
Když v češtině vycházejí knihy o historii rockové hudby, jde většinou o biografie známých kapel plné čtenářsky přitažlivých historek a rozborů notoricky známých desek. Vzniká tak zjednodušující iluze dějin rocku, které vytváří hrstka prozřetelností vyvolených géniů vznášejících se na obláčku své výjimečnosti. Skutečnost je ale taková, že Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan i Led Zeppelin stojí na ramenou nekonečného zástupu umělců, kteří spoluvytvářejí kreativní kvas, z něhož se čas od času vynoří zásadní dílo.
Ferencova kniha nabízí unikátní pohled, který je zbavený tradičních klišé mainstreamové publicistiky. Sestupuje se zde do sféry experimentů a hledačství, kde vládne chaos, metoda pokus/omyl a kde legendární desky vznikají jen jaksi mimochodem – jako když skupině Neu! při natáčení druhého alba došly peníze (anebo jen nápady) už po natočení poloviny alba, a tak na druhou stranu vinylové desky použili natočené skladby znovu, ale zpomalené či různě zmanipulované (dnes by se asi řeklo zremixované).
Podobné dadaistické experimenty, ale třeba i konceptuální hrátky Kraftwerk se svou alternativní robotí identitou by se klidně daly považovat za pokračování předválečné evropské umělecké avantgardy trochu jinými prostředky. K dobrodružnému duchu jistě přispívaly i drogy a nové technologické možnosti (Klaus Schulze nebo Tangerine Dream postavili svůj zvuk na prvních syntetizérech). A byla v tom jistě i určitá kouzelná naivita „mániček“. Mnichovští Popol Vuh se pojmenovali podle nejvýznamnější literární památky mayské kultury, na jejíž starší překlad kdesi v knihovně narazil jejich zakladatel Florian Fricke na konci šedesátých let. „Na prvních deskách jsme se snažili demonstrovat společné jádro různých náboženství,“ vysvětloval pak v rozhovoru. Jen řekněte, která dnešní kapela si dává takhle ambiciózní cíle?
Ferenc profily hlavních protagonistů německé kosmické horečky prokládá užitečnými informativními kapitolami, které krautrock zasazují do širšího kontextu – najdete zde nástin prehistorie elektronické hudby, pojetí nahrávacího studia jako nástroje o sobě či záznam berlínského výletu Davida Bowieho. Jsou užitečným doplněním textu, v něm autor propojuje svůj audiofilský zápal s posedlostí archiváře (vyčerpávající diskografie nesmí chybět). Zdaleka nejdůležitější je ale to, že čtivý text přímo vyzývá k tomu, aby si čtenář popisované nahrávky našel (třeba na YouTube) a pustil si je v celé jejich výstřední kráse.
